Věci pro "já", které neexistuje

 

V minulém článku jsem rozebrala, jak si to vlastně sami, z hlediska minimalismu, zavařujeme během svátků jako jsou Vánoce a narozeniny. Přebytečné věci v našem domově ale nebývají jen dary. Druhou velkou kategorií jsou věci, které jsme si sami koupili  a zbavovat se věcí v této kategorii je ještě bolestnější, protože psychologie mluví jasně:

Když cokoliv uděláme, všechno v nás se snaží ten skutek obhájit, ať je realita jakákoliv. Říká se tomu, že se „snažíme o udržování svého pozitivního sebeobrazu“.

Pro naše potřeby to znamená toto: Když si něco zakoupíme, máme pro to nějaký důvod.  Pokud v následné době zjistíme, že zakoupit ten předmět byla blbost, sami sebe  přesvědčíme o tom, že to vlastně blbost nebyla a že jsme dobře udělali.

To není moc dobrá cesta na to, zbavit se té nepotřebné věci, že?

Bohužel, každý člověk má jednu výbornou schopnost: Lhát sám sobě. V tom je každý mistr. Nevím, proč tomu tak je. Nejsem psycholog. Vážně, při psaní tohoto článku si sama kladu otázku:

 Proč je tak těžké přiznat sám sobě, že mám špatné vlastnosti, dělám špatná rozhodnutí a vlastně nejsem o nic  lepší člověk než všichni ostatní? A možná dokonce, střez bůh, horší než průměr? 

 No, nebudu se tu pouštět do filosofování, pravdou je, že to je tak na světě a v naší hlavě zařízené. A tak obecně každý vykládá strašně moc energie, aby udržel svůj pozitivní sebeobraz. A jeho sebeobraz většinou neobsahuje nakupování blbostí.

Věci pro já, které neexistuje

S nakupováním dost souvisí i rozpor mezi tím, co bych chtěla dělat, a co doopravdy dělám. Ruku na srdce, nemáte doma nějaké činky, učebnici angličtiny, a podobné záležitosti, které se už roky valí ve skříni? Já se přiznám: Obě výše zmíněné mám. A k tomu kupu dalších věcí, o kterých si říkám, že je chci dělat.

Moje ideální budoucí já je žena mluvící pěti jazyky, pěkně vysportovaná, stíhající jak kulturu tak zahrádku a ještě k tomu hospodaření ve svém vlastním domě. Problém je, že na dosažení tohoto ideálu nemám časovou kapacitu. 

No jo, ale když si člověk koupí to nové švihadlo (činky, sportovní oblečení, a pod) a týden, v lepším případě měsíc, s tím poskakuje, tak má hned pocit, že se stává svou vysněnou osobností. Co na tom, že předmět poté končí v propadlišti bordelu, snaha byla. 

Když uplyne ten energetický týden či měsíc, všichni pak obcházíme švihadlo (činky či sportovní oblečení) a při každém pohledu na něj si nacházíme výmluvu, proč se nám nechce. No, a pak abychom si nemuseli pořád hledat ty výmluvy, strčíme ten Ďáblův nástroj na dno skříně. A takto vzniká bordel.

Proč to ale děláme stále znova a myslíme si, že teď už to bude jiné?

Vyznavači všech těch kultů osobnostního rozvoje mne asi teď nebudou mít rádi. Ale moje zkušenost je, že nemá smysl snažit se být někým, kým už v tuto chvíli nejsem. Je krásné být spokojený se svým životem, zjistit, co mne baví zrovna teď v tuto chvíli a jaká jsou má pozitiva a dle toho nakupovat věci, co mi dělají radost a souzní  s tou báječnou osobou, jakou jsem.

Nepochopte mne špatně. Ono je asi fajn mít cíle a předsevzetí. Mnohem účelnější pro minimalismus v životě je však tyto cíle plnit spíše přes vztahy a lidi, než přes věci. Tím myslím, když chci umět anglicky, nekupovat si hromady učebnic, ale vyběhnout ven mezi cizince a snažit se mluvit. Koukat na filmy, přihlásit se na kurz, a všechny ty ostatní rady. Když chci sportovat, sportovat jak se dá bez vybavení. Až když to člověka chytne, a opravdu ho to baví a nemusí se do činnosti nutit, má smysl kupovat vybavení, které mu samozřejmě pomůže se rozvinout. NA začátku jakékoliv činnosti je však hlava tím, co se potřebuje rozvíjet, ne množství sportovních předmětů. 

Když si dáme cíl, do kterého se nám úplně nechce, který s námi nesouzní, tak s námi naše mysl začně hrát hru na chození kolem horké kaše. V praxi to vypadá tak, že sháníme všude informace a nakupujeme věci okolo, aniž bychom tu danou činnost začali rovnou dělat. Je to proto, že takto máme pocit, že pro ten náš cíl už něco děláme, ačkoliv ve skutečnosti jediné čemu jsme se přiblížili je brzká nula na účtě a hromada věcí ve sklepě.

Takže trochu praxe z mého života

Ty myšlenky o angličtině nejsou jen vycucané z prstu. Intenzivně jsem se před třemi roky učila anglicky, složila FCE, asi 50 stránek materiálů mi k tomu bylo fakt nápomocných. No, ale dalších zhruba 400 jsem si nechala postupem času natisknout s očekáváním, jak se jim budu věnovat. Po třech rokách obcházení a slibování si, že se budu věnovat angličtině, jsem si položila otázku: Proč vlastně?

Protože umět anglicky je dneska standart?

Protože se stydím, když na mně někdo mluví a já jen něco blekotám?

A jsme u  toho cíle. Žádná z předchozích otázek nesouzní s mou osobností a s mými nynějšími preferencemi, ale pouze  s tím, „abych vypadala dobře před ostatními“. Jelikož dost kalkuluju a vím, že s nejvyšší pravděpodobností nebudu ve své budoucí práci nikdy žádnou angličtinu potřebovat, máme tu taky mínus bod. Takže všechny ty anglické materiály musí pryč.

Miluju šperky a baví mne je i vyrábět. No ale lidé je nechtějí kupovat tou rychlostí, jakou mne je baví vyrábět. Asi v tom teda nejsem tak dobrá. Bilance je jasná – Přece tu nebudu hromadit kupy korálků a šperků. Prodávám všechen ten nedovyužitý materiál. Ale jde to těžce, i když ho prodávám za poloviční ceny od nákupu.

O cvičení nemluvím. Né že bych nějak extra cvičila, ale ty činky si tu ráda nechám i na tu výzvu jednou měsíčně, protože i jednou měsíčně je lepší než vůbec.

A co takhle osobní předměty? Tím myslím třeba ty tarotové karty, které mi prošly stokrát pod rukama? Proč je ale mít, když už nejsem esoterický typ?

Měj se krásně, moje magická minulosti, musíš uvolnit místo pro předměty přítomnosti.

Dopisy od přátel? Pohledy s básní od člověka, co mne miloval? Všechno sfouknul čas, v srdci vás mám navždy, ale žádný dopis nezmění fakt, že už je to všechno pryč. Šup s nimi do kontejnéru, ať se udělá místo pro nové. Tady je to stejné jako u darů, nepodlehněte iluzi, že s vyhozením dopisu vyhazujete i část vztahu s člověkem, který ho poslal.

Je bolestné být sám k sobě upřímný, ale snad tento článek někoho inspiruje k minimalizaci věcí v jeho životě.

Příští článek bude o uklízení skříně.