Lorna Byrne a její neandělé

Jsem věčný hledač pravdy.

V knihovně na mne vyskočila kniha od Lorny Byrne. Andělé v mých vlasech. Znala jsem ji z doslechu, tak jsem si ji půjčila. Aby bylo jasno, z čeho vycházím já, někdy před patnácti (cca) lety jsem měla několikaleté období, kdy jsem dost žila ve všelijakých těch „new age“ záležitostech typu andělé, aury, a podobně. Pak bylo dlouhé období ryzího ateismu a před dvěma lety jsem si našla (naprosto bez nějaké zjevné příčiny či impulsu, což je podivuhodné) cestu k Bohu. Teď, když mám říct svou víru, označuju se za nejvíc heretického křesťana v ČR. Nemám moc jasno, jak to bylo v minulosti s Ježíšem a Marií. Taky dost pochybuju o pravdivosti bible, ačkoliv zase si myslím, že většina biblických příběhů má pravdivější základ než povídačky na dobrou noc. Věřím v sílu modlitby. Má víra je dost interní. Moc mi nejsou sympatické všechny ty moderní new age pohádky o tom, jak je všechno krásné a pozitivní, přesto že já sama pozitivní jsem (a doufám že mám i trochu krásy :D)

A možná proto mě tato kniha naprosto irituje. Iritace je opravdu nejlepší vyjádření pocitu, který jsem měla zhruba od jedné poloviny knihy, až do jejího konce. Když mne něco irituje, pídím se dál, tudíž jsem přečetla spoustu názorů jiných lidí na tuto knihu a na její autorku.

Je pěkné, že spoustě lidem dala naději a změnila na chvíli život k lepšímu. Bohužel, takové rychlé nadšení indukované do našeho života někým cizím většinou vyprchá stejně rychle, jako přišlo. Právě proto, že má zdroj vně duše a je příliš povrchní. Instant new age poučky jsou takový spirituální mor dnešní doby.

Nepochybuji o autenticitě autorčiných prožitků. Pokud není dokonalá lhářka a cynička, je vidět, že to, o čem píše, opravdu prožívá. Sama jsem zažila něco dost neuvěřitelného, včetně setkání s nadpřirozenými bytostmi. Některé pocity opravdu sdílím. Nicméně já jsem ke svým zážitkům byla (téměř) vždy skeptická a skeptická jsem doteď. Ona je přijala za své a stoprocentně jim věří, včetně toho, že její andělé jsou andělé a její bůh je bůh.

Intuice mi napovídá, že s jejími anděly není něco v pořádku. Možná proto mne její kniha tak nadzvedává ze židle.

Teď se budu snažit utřídit a sepsat ve slova těžko převeditelné myšlenky.

Mám takovou…teorii. Existuje nějaká nehmotná sféra, kde „žijou“ nějaké energie. Těžko říci, jestli jsou inteligentní ve smyslu volního chování, jako lidé. Tyto energie se dovedou za pro ně příznivých okolností „navázat“ na život nějakého člověka a manifestovat se ve fyzickém světě a utvářet člověku realitu, kterou prožívá. Prožitek je pak zčásti uzpůsoben tomu, co on sám očekává (tj kultuře, ve které vyrůstal, tomu, co četl, co sám chce, atp.) a na co je naladěn. Taky se hodně projevuje přání, co vidět chce. Dokonce ten prožitek mohou sdílet i jeho nejbližší (což je dokázaný psychiatrický fenomén, tzv. šílenství ve dvou).

Aby se mi o tom líp psalo, přijmu tedy na chvíli myšlenku, že někde žijí samostatné bytosti.

Motivace, proč tyto bytosti zasahují do našeho světa? Pozornost.

Moje zkušenosti (a z knihy Andělé v mých vlasech mám tentýž pocit) jsou, že tyto bytosti se živí pozorností člověka. Čím víc budete na ně myslet a řešit je a hlavně pokud ve vás budou vzbuzovat emoce, tím jsou silnější.  Mohou zesílit natolik, že opravdu změní život člověka a získají moc měnit věci ve fyzickém světě (tak jak se dělo Lorně Byrne). 

Moje víra je, že tyto energie mohou mít jak dobrou, tak zlou podstatu. Tu podstatu člověk od sebe dost těžko rozezná (a tady souhlasím i s biblí, kde je řečeno, že Ďábel klame a člověk musí stále „rozsuzovat“ stojí-li před ním Bůh, nebo ďábel). Je ale taky možné, že mají podstatu neutrální, ale ve svém boji za pozornost pouze sehrávají různé role.

Konec mé teorie. Teď zpátky ke knize.  A její autorce.

Pocit vlastní výjimečnosti u Lorny Byrne může dost vycházet z toho, jak se na ni dívali jako na malou. Několikrát na mne v knížce dýchl pocit křivdy z toho, že jí její rodiče nebrali na vědomí a nezastali se jí, když o ní někdo řekl, že je hloupá či retardovaná. Což jí samozřejmě nelze zazlívat. Podle jejího popisu si ji představuju jako dost velkou mimoňku. Ani jedna blízká kamarádka! Vlastně jsem se divila, že si našla manžela.

Kdy mne kniha poprvé dost zarazila, byla pasáž s andělem smrti. Pro ty, co (už) neví o co jde, zkrátím: Lorna pracovala v obchodním domě společně s jiným chlápkem, kolem kterého začala vidět Anděla smrti. Andělé jí řekli, že ten chlápek má brzo zemřít. Jelikož po něm neustále pokukovala, tak se jí on začal více všímat a klábosit s ní v jejím oddělení. Jednoho dne s ním dělala přesčas a věděla, že ho vidí naposledy. Byli spolu sami. Pak šla chodbou pryč z práce a pak má výpadek paměti a budí se až ráno doma. Druhý den si přečte, že chlápek byl zastřelen. Vrah se nenašel.

Jsem jediná, komu to přijde jako popis dne fanatického vraha?

Říkala jsem to manželovi, ten nad tím máchl rukou, že by se na to asi přišlo. Nevím, no, bylo to v šedesátých letech v Irsku. Co ale vím je, že když má někdo výpadek v paměti, tak (mimo alkohol) pravděpodobně v tu chvíli zažil něco tak traumatického, že to jeho mozek nechce pobrat a zvědomit.

Kde by si sehnala mladá Irka pistoli a jak by si pro sebe obhájila ten čin? No, třeba vymyšlením celoživotní story o andělech, které sama uvěřila a věří.

OK, čo bolo, bolo, nechám to být.

Zkušenost, kterou sdílím (jen bytosti, se kterými mám zkušenost já, se nezvaly anděly) je nejednoznačnost a nelogičnost. „Nemohu říci“ od andělů může být jak pravda, tak výpadek v systému. Proč například se musí jeden anděl zjevit Lorně a říct jí, ať jde do místnosti za jiným andělem? Proč se jí nezjeví ten čekající rovnou?

Teď se omlouvám všem, kterým vezmu hračky z pískoviště. Ale zamyslete se na chvíli, co je vlastně Bůh, co je Anděl (pokud teda věříte na Anděly) – posel Boží. Obrovská síla nad lidmi. Připadá vám vážně pravděpodobné, že:

1)      Andělé mluví zmateně či nekonzistentně, někdy odpovídají a někdy naopak vůbec ne

2)      Andělé se „stydí“ před lidmi zjevit (a to včetně Archanděla Michaela), přitom v jiných částech knihy se bez obav zjevují jako mocné bytosti

3)      Andělé na sebe berou různé „šaty“ typu zelených holínek s duhovými pásky

4)      Andělé bezdůvodně „trápí“ člověka tím, že mu říkají, co se stane a kdo blízký mu umře, aniž by ten člověk s tím mohl cokoliv dělat, či mu ta jakkoliv pomohlo v jeho běžném fungování.

5 ) Andělé jsou smutní i veselí, tak jako lidé. Mohou být andělé i vzteklí? 

 

Ať jsou bytosti, které Lorna Byrne vnímá, jakékoliv povahy, nemám z nich dobrý pocit ( a tedy z celé knihy). Můžu její vidění šmahem odsoudit, jako šílenství, nicméně i v tomto případě mám tušení, že bych asi s vaničkou vylila i dítě. Opravdu věřím tomu, že je výjimečná. A že s někým komunikuje. Ale andělé to nejsou.

Lidi se baví různýma kravinama, a nedávno jsem se takto zabavila i já. Dala jsem si tu práci, že jsem celý týden fotila vše, co jsem snědla. Mé kritérium teda bylo, že toho bude více než dvě lžičky, abych nemusela fotit každou dojídávku po dětech (i tak se jich tam pár našlo).Nečekejte žádné foodporn, fotila jsem to ilustrativně na rychlovku.

Mám trochu nutkání ty fotky dovysvětlit – některé se opakujou, protože se mi nechtělo fotit každý den vajíčko, čaj, stejnou polévku.. Ranní vajíčko bylo někdy s okurkem či paprikou, no, to jsem nenafotila. Má strava je trochu stereotypní. Jak jste si asi z fotek všimli, nejím doma maso (UPOZORNĚNÍ – USPOŘÁDÁTE-LI GRILOVAČKU, SNÍM HO NAOPAK DVOJITOU PORCI!) a proto se snažím každý den dávat místo něj vajíčko. Taky mně poslední dobou vážně nebaví vaření, tudíž vařím jídlo, které se dá jíst i tři dny. Odpolední polívky si často dám i k večeři. Snažím se navařit všeho kotel. Manžel se často stravuje doma, ale šmakoun ani jáhelník ho fakt nenadchly, tak mi to tentokrát zbylo na dlouho dopředu :)

Snažím se jíst třikrát denně, nesvačit.

Moje běžná strava asi není tak zdravá jako na fotkách, to jsem se musela držet zkrátka, když jsem věděla, že to hodím v plén . Jinak si dám sem tam čokoládku, gumídky…tak jednou do týdne.

Skoro každý den piju zelený čaj. A jinak vodu. Alkohol nepiju.

Největší výzva v této mnou vymyšlené aktivitě byla scelit ty fotky dohromady a umístit je na internet. Asi jste si všimli, že jeden den chybí, no, za pondělek se mi nějak ztratily fotky, tak jsem se na něj vykašlala.

Sním hodně zeleniny a nějak závratně nesportuju, takže nepotřebuju ani tak velký kalorický příjem. Některé dny potřebuju uzpůsobit celodennímu pobytu venku, což se projeví na jídle. Taky jsem u obědů nafotila převážnou část surovin, ze kterých jsem vařila.

Kdo přijme výzvu a taky nafotí, co za týden snědl? 

Začátek prostého života

Vidím trochu časovou mezeru od mého posledního příspěvku, přesto se ale vracím k blogu. Dříve se věnoval pouze úklidu a minimalismu, teď k němu ale přidám i další oblast, která s minimalismem souvisí, a to je návrat k prostému životu.

Tak nějak jsem došla k tomu, že chci žít prostě. Co to znamená? Kromě nekupování (a nechtění) všelijakých kravin je to také užívání si základních dostupných věcí (rozuměj – základních pro středoevropany) jako je teplá voda, měkká postel a bezpečný čas strávený s rodinou. Ono to užívání si vlastně totiž není tak lehké, když to mám k dispozici neustále. Co člověk má pořád, to mu zevšední.

Člověk má všechno a houpe nohama. Pak nastává hlad po něčem novém. Zvýšená touha po  zajímavých „zážitcích“ vypovídá o běžném šedém nudném životě, který musí dostat alespoň jednou za čvrtroku šťávu a kopanec.Můj hororový scénář je, že taky zapluju do "běžného" života. Budu jakžtakž spokojená v malé kanceláři od osmi do čtyř, kde ve svých papírech uvidím marnost nad marnost svého počínání. Prostě moderní peklo. 

Tak jsem přemýšlela, jestli by to šlo i jinak. Nevím, nemám to vykoumané. Ale více jsem se začala zajímat o samozásobení, zahradu, hospodářství. Vzkřísila jsem svůj sen o vlastní farmě. Když si o tom zjišťuju informace, vidím, že nejsem první ani poslední, koho to takto popadlo. Základ je, že zážitky si pak člověk nemusí kupovat. Když zastřelí lišku v kurníku, a nebo mu slimáci sežerou30 hlávek salátu, když okope všechny jahody a večer si dá čaj  s vlastním medem, o zážitky je jaksi postaráno samo. 

Že mne „baví zahradničení“, to se ví už dávno, píšu ale o úplně jiném levlu. O samozásobení (zatím) čtyřčlenné rodiny. Tak na blogu můžete sledovat, jak to začalo, probíhá a dopadlo, jestli se mi to podaří dokumentovat. Teď stojím úplně na začátku – pročítám informace a hledáme pozemek, potažmo dům k bydlení. Což je takový můj rozcestník, kdy se musím rozhodnout, jak vážně to myslím a kolik tedy pro ten svůj experiment potřebuju prostoru. Manžel si ťuká na hlavu. On chce chodit do práce a vydělávat a nevěří tomu, že by to samozásobení šlo.Takže jsem v tom sama, ale mám alespoň finanční krytí pro případy neúspěchu.

Co jsem načetla, dejme tomu pro 5 lidí by to chtělo aspoň 2000 metrů zahrady. Tam je ale počítáno s úplným samozásobením, já budu větší lenoch a budu kupovat jak mouku, tak cukr. Takže řekněme si, že pro začátek (abych se zorientovala, jestli je to vůbec reálné pro mne zmáknout) to vidím na nějakých 500 metrů zeleninové a ovocné zahrady a třeba 10 ovocných stromů. No a co slepičky? Včelín? Koza? Manžel mně asi zabije. Nebylo mu líp, když jsem plánovala socializovat se a podřídit se matrixu? Orná půda se dá asi dokoupit leckde, není ale moc praktické hnát krávu přes dvě vesnice.

Pro začátek tedy jen ta zeleninová a ovocná zahrada s malým kurníčkem a výběhem pro slepičky. Do toho nějaká punková hlíva schovaná v lese. Na podzim budeme celkově žít na houbách.  Včelíny a koza budou muset počkat, přesto že kozího sýra i medu se můžu užrat. A třeba i (v hodně vzdáleném budoucnu) budu dojit vlastní krávu? 

Nejde jen o zábavu a smysluplnou práci, taky si říkám, jak dlouho tu vydrží to všechno báječné, co tu máme. Jestli třeba za dvacet let nebude důležitější umět správně pěstovat brambory než umět udělat analýzu v GISu. Toť samozřejmě otázka k diskuzi. 

Bude to sranda dokumentovat. :) Abych pobavila opravdové zahradníky, slibuju, že příště tu vložím fotky z mé současné pidizahrádky. Záhony křivé jak paragraf a žížaly se odstěhovaly k sousedovi.  Soused se směje, že hlína na našich zahradách je navážka a jak tam můžu něco pěstovat. On si tam udělal radši garáž. Okolní sousedi tam mají okrasnou zahradu s navezenou rašelinou. Mají dost pravdu. Člověk okopává a nachází v záhoně  střepy, zbytky sutě. Jo, asi to není nic moc a neočekávám žádnou extra úrodu. Na druhou stranu, předminulý rok (kdy pršelo – doufejme že to nebyl poslední děštivý rok) se mi podařilo vypěstovat opravdu dost cuket, minulý zase kotel rajčat. I ten soused s garáží byl podarován. Takže něco jde. Letos se to všechno rozplete a uvidíme, jak to vůbec všechno se mnou bude.

Návštěva v čajovně Koke Iwa, a co jsem si z ní odnesla

Dneska přeruším svoje psaní o praktickém úklidu  a podělím se s vámi o čerstvý zážitek, který s minimalismem vzdáleně nesouvisí, ale opak je pravdou. Nedávno jsme byli v čajovně Koke iwa na zážitkový čajový rituál, což byl takový průřez  letem světem komplexním japonským čajovým rituálem. Já a můj manžel, jako naprostí lajci, jsme nedovedli asi úplně pochopit a vstřebat všechny ty složité kroky a pohyby, o tom je ale celá čajová cesta, která se nedá předvést tři a půl hodiny, ale kterou se učedník čajové cesty učí celý svůj život.

Celé pozadí rituálu mne opět dovedlo na myšlenky minimalismu a motivovalo k mojí cestě  k životu v nemateriální svobodě. Ono totiž z mého pohledu všechny ty japonské cesty jsou tak trochu založené na minimalismu. Jde totiž o stoprocentní soustředění na jednu věc, bez rušení ostatních vjemů.

Japonsko a minimalismus k sobě mají velmi blízko hlavně přes praxi buddhismu,  který sám káže  neobklopování se hromadou hmotných věcí a koncentraci na přítomnost. U japonců je dnes minimalismus oblíbený. 90% obyvatel Japonska žije ve městech. Lidí je hodně, prostoru málo. To je další, praktický důvod, proč se vracet k minimalismu. Je vidět, že i v naší západní civilizaci se k minimalismu obrací spíše lidé žijící v pro člověka nepřirozených velkoměstech. 

Japonská čajová tradice je hluboko zakořeněná a spíše než s konzumací čaje je spojená s duchovní cestou jednotlivců a malých skupin. V obřadu se nesou prvky, které se hodí přenést i do vlastního života. Například celé vybavení čajové místnosti je velmi strohé. Na zemi tatami, malinké ohniště a pár propriet na čaj. Dva futony na sedění. To celé v místnosti asi čtyři krát čtyři metry, takže celkový dojem je strohost a prázdnota, tak žádaná právě v minimalismu. Ale  ve vybavení místnosti nejde o to „nemít nic“, spíše mít pouze to důležité. To důležité se poté, nezaplaveno bordelem, samo o sobě zdůrazní a předá své poselství, které uprostřed vřavy ostatních věcí většinou zaniká. Tak i v jednom rohu místnosti najdeme 3 předměty – svitek s kaligrafií, svíčku a květinu ve vázičce. Jedna květina je symbolem celého venkovního prostředí, svitek symbolizuje konkrétní roční období.

Další inspirací, kterou jsem si z obřadu odnesla do svého života, je „vnímání věcí“.  Při příchodu do čajové místnosti člověk sedí chvíli před svitkem a rozjímá nad ním. Poté před květinou a vnímá její krásu. Právě osamělost jednotlivých předmětů nám v životě dovolí pořádně se na ně soustředit. Další minimalistický prvek je prohlížení předmětů. V čajovém rituálu mají všechny předměty svou velkou estetickou hodnotu a je součástí rituálu prohlížet si je zleva, zprava, zespod a tak dále. Některé předměty mají dokonce vlastní jméno, tak jako lidé.

Jak to přenést do vlastního života? No, můžu se zeptat: Kdo z vás ví, jak vypadá jeho ranní hrnek na kávu či čaj? Nemyslím tím, co je na něm zobrazeno. Ale všechny jeho drobné nerovnosti, spoje, rýhy, mikroprasklinky, vybouleniny To ví málokdo. To je právě tím naším uspěchaným životním stylem. Snídani, kafe, všechno do sebe rychle hodíme, přitom už čteme noviny, nebo probíráme mejly. A nebo nic z toho, ale stejně jsme duchem někde v budoucnosti, a ne v současném okamžiku.  Je fajn se snažit soustředit právě na tu přítomnost, protože to je jediné, co doopravdy existuje. A co se týká věcí: Mít opravdu málo osobních, ručně dělaných věcí, které mají svoji vlastní duši a nesou si energii svého tvůrce. To jsou věci, které nás spojují s ostatními lidmi, s řemeslem a opracováním materiálů rukama, tak, jak to bývalo po staletí běžné, dokud nás nedohnala indiustrializace.

Jak si uklidit ve šperkovnici

Úklid šperků

Dnešní článek bude spíš takovým kratičkým reportem o tom, jak jsem probírala šperky. Jsem milovník šperků a úklidovým „problémem“ by u mne mohlo být, že je sama vyrábím. Nicméně vyrobené kousky nenosím a mám je ve speciální skříni, takže tuhle záležitost jsem elegantně obešla

.

(Když už o tom mluvím, moje šperky najdete mimo jiné třeba zde na fleru. Na fleru si ale dávají přirážku, tak pokud budete mít o něco zájem, napište mi na tuto adresu a cena bude lepší.)

U úklidu šperkovnice se vyplatí položit si ty samé otázky, které padly u úklidu skříně. Vzít každý kousek do ruky a opět se ptát:

1)Jak se v něm cítím? Je mi pohodlný?

2) Co o mně vypovídá? Souzní to s tím, jak chci na svět působit?

3) Sluší mi?

4)Mám něco podobného?                                  

5)Nosím jej? Proč ano, proč ne?

6)Mám to vůbec k čemu nosit?

Nevím, jak to máte vy, ale u mě spousta šperků patří zároveň do skupiny takových malých upomínkových předmětů: Tento náramek jsem dostala od toho a toho, tento náhrdelník si koupila na té a té akci..

Vím že to omílám pořád znovu a znovu, ale je třeba mít opět na paměti:

S vyhozením věci nevyhazujete vztah k jejímu dárci!

S vyhozením věci nevyhazujete svůj intenzivní zážitek z konkrétní akce! (No, tady trochu kecám. Ale o tom se dočtete v dalším článku, který se bude věnovat úklidu všemožných dekorací a pracholapek zvaných suvenýry.)

Je třeba být na sebe tvrdý. Jenom tak odbahníte svůj život a vymetete z něj bordel.

Úklid šperkovnice je vlastně takový úklid skříně v malém. Od vyčistění šperkovnice, po probírku až po závěrečný dobrý pocit z přehlednosti vašeho vlastnictví.

Pro inspiraci: Jak si uklidit šperky? Moje zkušenosti

Moje šperkovnice před úklidem

 Tak takto vypadala moje šperkovnice před úklidem. Změť všeho možného obsahovala šperky, co nosím, rozbité kusy, fotku, krabičku, náušnice, od které nemůžu najít druhý kus. Není se čeu divit, že jsem u ní vždycky strávila mnohem více času, než bych měla. Hledání jedné konkrétní náušnice trvalo v řádech minut.

Vyházela jsem z ní všechny věci, šperkovnici (původně krabička na čaje) vyčistila od letitého prachu a začala třídit. Na fotce nejblíže jsou věci, které nosím, nejdále věci, které už nechci a vprostřed jsem si nechala hromádku "nevím", kterou jsem na konci třídění ještě roztřídila tam či onam. Nahoře je malá hromádka šperků na opravu.

A takto pěkně "dýchá" má šperkovnice po úklidu. Poznáte deset rozdílů?

Hromádka věcí, které nechci. Jsou tak fakt pěkné a zachovalé kousky, které mi bylo líto vyhodit, tak to zatím jako kupu dohromady inzeruju za pár šupů na sBazaru. Když se jich do měsíce nikdo neujme, půjdou na charitu.

Abych byla upřímná, mimo šperkovnici mám ještě pár náhrdelníků a náramků. Probrala jsem je tedy taktéž,ale z nich nosím všechny, takže probírka odstranila pouze dva kousky.