Návštěva v čajovně Koke Iwa, a co jsem si z ní odnesla

Dneska přeruším svoje psaní o praktickém úklidu  a podělím se s vámi o čerstvý zážitek, který s minimalismem vzdáleně nesouvisí, ale opak je pravdou. Nedávno jsme byli v čajovně Koke iwa na zážitkový čajový rituál, což byl takový průřez  letem světem komplexním japonským čajovým rituálem. Já a můj manžel, jako naprostí lajci, jsme nedovedli asi úplně pochopit a vstřebat všechny ty složité kroky a pohyby, o tom je ale celá čajová cesta, která se nedá předvést tři a půl hodiny, ale kterou se učedník čajové cesty učí celý svůj život.

Celé pozadí rituálu mne opět dovedlo na myšlenky minimalismu a motivovalo k mojí cestě  k životu v nemateriální svobodě. Ono totiž z mého pohledu všechny ty japonské cesty jsou tak trochu založené na minimalismu. Jde totiž o stoprocentní soustředění na jednu věc, bez rušení ostatních vjemů.

Japonsko a minimalismus k sobě mají velmi blízko hlavně přes praxi buddhismu,  který sám káže  neobklopování se hromadou hmotných věcí a koncentraci na přítomnost. U japonců je dnes minimalismus oblíbený. 90% obyvatel Japonska žije ve městech. Lidí je hodně, prostoru málo. To je další, praktický důvod, proč se vracet k minimalismu. Je vidět, že i v naší západní civilizaci se k minimalismu obrací spíše lidé žijící v pro člověka nepřirozených velkoměstech. 

Japonská čajová tradice je hluboko zakořeněná a spíše než s konzumací čaje je spojená s duchovní cestou jednotlivců a malých skupin. V obřadu se nesou prvky, které se hodí přenést i do vlastního života. Například celé vybavení čajové místnosti je velmi strohé. Na zemi tatami, malinké ohniště a pár propriet na čaj. Dva futony na sedění. To celé v místnosti asi čtyři krát čtyři metry, takže celkový dojem je strohost a prázdnota, tak žádaná právě v minimalismu. Ale  ve vybavení místnosti nejde o to „nemít nic“, spíše mít pouze to důležité. To důležité se poté, nezaplaveno bordelem, samo o sobě zdůrazní a předá své poselství, které uprostřed vřavy ostatních věcí většinou zaniká. Tak i v jednom rohu místnosti najdeme 3 předměty – svitek s kaligrafií, svíčku a květinu ve vázičce. Jedna květina je symbolem celého venkovního prostředí, svitek symbolizuje konkrétní roční období.

Další inspirací, kterou jsem si z obřadu odnesla do svého života, je „vnímání věcí“.  Při příchodu do čajové místnosti člověk sedí chvíli před svitkem a rozjímá nad ním. Poté před květinou a vnímá její krásu. Právě osamělost jednotlivých předmětů nám v životě dovolí pořádně se na ně soustředit. Další minimalistický prvek je prohlížení předmětů. V čajovém rituálu mají všechny předměty svou velkou estetickou hodnotu a je součástí rituálu prohlížet si je zleva, zprava, zespod a tak dále. Některé předměty mají dokonce vlastní jméno, tak jako lidé.

Jak to přenést do vlastního života? No, můžu se zeptat: Kdo z vás ví, jak vypadá jeho ranní hrnek na kávu či čaj? Nemyslím tím, co je na něm zobrazeno. Ale všechny jeho drobné nerovnosti, spoje, rýhy, mikroprasklinky, vybouleniny To ví málokdo. To je právě tím naším uspěchaným životním stylem. Snídani, kafe, všechno do sebe rychle hodíme, přitom už čteme noviny, nebo probíráme mejly. A nebo nic z toho, ale stejně jsme duchem někde v budoucnosti, a ne v současném okamžiku.  Je fajn se snažit soustředit právě na tu přítomnost, protože to je jediné, co doopravdy existuje. A co se týká věcí: Mít opravdu málo osobních, ručně dělaných věcí, které mají svoji vlastní duši a nesou si energii svého tvůrce. To jsou věci, které nás spojují s ostatními lidmi, s řemeslem a opracováním materiálů rukama, tak, jak to bývalo po staletí běžné, dokud nás nedohnala indiustrializace.