Nouzový stav a zásoby zbraní, léků a alkoholu

            I my televizní nediváci jsme zaznamenali, že se včera něco změnilo…

Mluvím o nouzovém stavu. Jenže, myslím, že vyhlášení nouzového stavu udělalo trochu podobný efekt jako v Itošce. V Itálii se stalo to, že když se vyhlásila nouzová opatření, lidi se v první fázi začali houfně po večerech scházet v tavernách, na ulicích a rokovat co dál. Kdo byl párkrát v Itálii mimo turistické zóny, tak ví, o čem mluvím – Italové jsou mnohem společenštější než my a žijí tam „celá ulice pospolu“. To dost napomohlo šíření infekce.

            Vláda sice moudře zavřela na večer hospody, ale včera u nás nastal dost podobný efekt. Na vesnicích žijí doslova rodinné klany – tam máte maminku, o pět baráků dál strýce…Včera v šest jsem jela z města a v životě jsem neviděla v naší vesnici tolik lidí na ulici. Korzovali po sousedech, aby probrali novou situaci a pak to samozřejmě vzali za rodinou. Já ze srandy říkám, že jestli včera bylo evidováno 100 nakažených, dnes to bude 1000.

            Co je mi známo o šíření infekcí, on je totiž trochu problém s dvěma věcmi: Jste infekční i v inkubační době (nemáte příznaky) a taky v případě dobré imunity často nepoznáte, že u Vás něco proběhlo. Reálný počet nakažených tedy je nespočitatelný.

            Proto mi vládní nařízení připomínají tak trochu trhání plevele od listů. Nějaký efekt to sice má, ale jen takový estetický. Bohužel, ekonomické dopady budou mnohem horší. A ze špatné ekonomické situace se může zrodit něco mnohem horšího, než úmrtí na koronavir – brutální sociální nepokoje. To mi přijde moc velká cena za estetický efekt.

            Zavřít knihovny a sportoviště ale nechat supermarkety, zavřít základky ale nechat školky..to je řešení problému jen naoko, aby se něco dělalo. Já ten postup nekritizuju, protože zavření školek by byl podle mne fakt špatný krok jak z ekonomického tak medicínského hlediska (už teď malé děcka ze ZŠ hlídají zrovna na těch vesnicích prarodiče, to je bohužel prostě fakt, přesto že vláda nabádá, ať se to neděje.) Aby se zavřely obchody s potravinami a lékárny, k tomu je třeba mít připravený přídělový systém, jako za války. Nemám informace o tom, jestli něco takového má vláda připravené v nouzové zásobě a byla by to schopná třeba během dvou týdnů nasadit.

            Obchody, MHD, školky,nemocnice = semeniště všech nákaz. To Vám řekne každý medik i nemedik. Proč tedy ekonomicky likvidovat ty ostatní, mnohem drobnější podniky? Jak píšu, „aby se něco dělalo“. Jenže takový důvod mi přijde fakt nedostatečný vzhledem k tomu, jak to může zahýbat s životem mnoha lidí.

            A teď ohledně zásob a velkých nákupů. V úterý po prvních restrikcích jsem šla taky intuitivně něco nakoupit. Nic velkého, spíš abychom luxusně přežili dva měsíce. Luxusně - Docela mne baví číst životní osudy lidí co utekli ze severní koreje, přežili osvětim, různá zajetí, gulagy a mám představu, kolik jídla člověk denně spotřebuje, aby v pohodě přežil. Takže, milí zlatí, co pro mne opravdu NENÍ krize? Krize pro mne fakt není, když nemám toaletní papír, když nemám měsíc mléko, nebo když si nemůžu udělat těstoviny. Krize pro mne je, když opravdu nemáte CO jíst a lidi loupou kůru ze stromů a vaří hořké plevely, aby přežili alespoň o měsíc navíc. Pokud chcete vědět, kolik máte ve spíži jídla, přečtěte si nějaké běžné fungování člověka v Severní Koreji za hladomoru.

Pokud si myslíte, že měsíc bez mléka byste fakt nepřežili, tak věřte, že jste silnější než myslíte :-)

Teď taková rada k zamyšlení – vím z doslechu o lidech, co dělají zásoby za desetitisíce. A ještě jsou tak hloupí, že se tím chlubí. Takový impuls k zamyšlení – Umíte si představit situaci, kdy je přerušeno zásobování potravinami na víc než měsíc či dva, ať ve formě obchodů, nebo potravinových listků? To by byla situace, kdy by byl stát v rozvratu. Nefungovala by policie, armáda, ani dodávky elektřiny. V tom případě fakt nevím, co by lidi z bytu dělali s dvaceti kily mouky, pokud tedy nemají vařič na plynovou bombu.

Taky půlka z těch, kterým jste se pochlubili se svými zásobami, vám přijde na dveře slušně zaťukat sekerou. Takže pokud čekáte takovou apokalypsu, alespoň se tím nechlubte. 

Naopak Vám poradím, ze zkušenosti v případě takto velké nouze se vyplatí mít čtyři věci. Zbraně, náboje, alkohol a léky. Důvod pro zbraně asi psát nemusím, náboje, alkohol a léky v nouzové společnosti přebírají funkci platidla. Takže pokud opravdu čekáte zhroucení systému, místo mouky za sedmdesát tisíc si radši na černém trhu sežeňte samopal a nakupte hektolitr vodky. Pokud ne, zásoby za desítky tisíc vám leda tak sežerou moli.(Pokud je teda nemáte v pravém ruském kaviáru :)

Třetí těhotenství

Třetí těhotenství

Pokud vám tento článek přijde lehce závistivý, nemýlíte se.

Už týden se chystám, že něco podobného napíšu a zlehčím trochu svoje trable, které přináší třetí těhotenství. Docela mne pobavilo, že nějaká podobná srovnání jsem našla na internetu, ale ráda bych udělala i své vlastní.

Rozdíly mezi těhotenstvími:

	1.těhotenství	2.těhotenství	3.těhotenství
Reakce okolí:	Super, gratulujeme! Jak se cítíš?	Tyjo, zase?	Proboha, zase?
Pracovní plány:	Budu rozjíždět firmu, pracovat, dodělám si vzdělání	Dodělám si vzdělání, najdu brigádu	Snad mne vezmou v Lidlu, když budu moc prosit..
V kterém jsem týdnu?	Jsem 23+4 tt	Jsem v šestém měsíci	Jsem někde uprostřed
Únava:	9 h spánku přes noc, půl hodiny denně	10 h spánku přes noc, hodina denně	Spím kdykoliv to jde. 11 h přes noc, hodina denně
Porodnice:	Vybírám si tu nejlepší mezi všemi	Vybírám si tu z minula	Zapomněla jsem se registrovat
Strava:	Jím zdravě, jím těhotenské vitamíny.	Jednou za tři dny si vzpomenu dát vitamíny	Jím všechno kromě vitamínů, hlavně sladkosti.
Informace:	Ničím si nejsem jistá, vše zjišťuju: diskuze, kámošky, maminky, doktoři	Sem tam si něco přečtu na webu, zeptám se doktorů	Všechno vím.
Hlídání dětí	1.dítě:Hlídají kámošky, tety, babičky..	2 děti: Hlídají babičky, když se moc poprosí	3 děti: Budou se hlídat navzájem

Asi tak, bohužel to ani není nadsázka..Teď jsou kolem mne kámošky poprvé, podruhé těhotné. Trochu jim závidím tu „slávu“ okolí, kdežto já už žádnou slávu nemám, protože už je to přece potřetí. Přitom každé další těhotenství je náročnější než to předchozí. Na druhou stranu jim nezávidím tu nejistotu, co dělají v těhotenství dobře, co špatně, to, že na spoustu věcí budou muset teprve časem přijít.

Co je největší rozdíl je můj tělesný stav. Před rodinným životem jsem díky bohu dost sportovala a mám dojem, že z toho čerpám ještě teď. Během pěti let jsem zažila čtyři těhotenství, z nichž se jedno nepovedlo, dohromady jsem tři roky kojila, sebrali mi jeden žlučník a jednu kýlu, třikrát jsem byla v narkóze. Myslím, že až odchovám všechny děti do sebepečujícího stavu, tak si asi naordinuju rok někde v Thajsku. 

Ale nedejbože, když se zmíním před babičkama, že bych šla ještě ve vzdáleném budoucnu do čtvrtého prcka. Obě dvě si ťukají na čelo a vyskakují z okna

Prožít smutek

Smutný zápis o pláči a zármutku

 

Když jsem se to ráno na internetu dozvěděla, co se stalo, hned mi vytryskly slzy. Každý z nás prožil v životě nějaké ztráty, se kterými se časem počítá – pes, babička, děda..ale o to víc člověka dovedou semlít ty tragédie, které ho zastihnou náhle – smrt dítěte, sestry, manžela..

Blízká kamarádka prožila právě takovou ztrátu. Hned jsem ji volala. Brečely jsme obě dvě. A já ještě občas do druhého dne.

Včera jsme si po týdnu volaly a v podnapilém stavu mi řekla, že můj ranní hovor ji dost rozsekal. Že měla v tu chvíli pocit, že by mne měla utěšovat.

To mne natolik dostalo, že jsem nad tím přemýšlela celý večer a motivovalo mne to napsat tento příspěvek. Ji potkala tragédie, která se při troše štěstí člověku stane jednou, dvakrát za život, a ona měla den po té události pocit, že má utěšit někoho, kdo nad touto tragédií brečí. 

Musím říci, že hlava mi to nebere a přemýšlím o smutku jako takovém. Včera se stala totiž ještě jedna věc – pohádali jsme se s manželem, nic vážného, taková ta běžná manželská hádka. Chtěla jsem si na internetu přečíst nějaké příběhy, ať se odreaguju, ale bohužel jsem narazila zrovna na příběhy o úmrtí dětí před porodem. Jelikož jsem těhotná a hormony mám na houpačce, a do toho ještě ta hádka, semlelo mne to dost a brečela jsem jak želva.

Manžel rozsvítil, dělal blbiny a pouštěl mi veselé písničky. Chtěl mne rozveselit.

Z toho soudím, že jsou dva typy lidí. Anebo jsem opět letadlo mezi hromadou bláznů.

Já když jsem smutná, potřebuju si to odžít. Potřebuju se zavřít do tmy – SAMA – s nikým nevolat, pobrečet si pořádně, probrat staré fotky.. Nepřijímám telefony, a co rozhodně nechci je, aby se mne někdo snažil utěšovat. Nebo mne rozveselit, to je tak na ránu pěstí. Za pár hodin (dle situace) mám odžito a funguju dál. Pokud chce pro mne někdo v tu chvíli něco udělat, tak ať mi donese teplý čaj a drží všechny lidi ode mne dál. Potřebu kontaktu mám až dlouho po této první fázi.

Samozřejmě podle sebe soudím tebe, takže když švagrová byla po těžkém rozchodu, měla jsme za to, že to poslední co chce, je jít s námi do zoo. A pak jsem se divila, že šla ráda a ještě se vyjádřila, že něco takového potřebovala a že ji to udělalo dobře. To je ta druhá skupina lidí.

Teď jen hádám – mám pocit, že tito lidi se smutkem bojují. Nechtějí být smutní, chtějí to potlačit. Nesnáší, když je smutný někdo blízký (proto to utěšování a rozveselování).  Možná si myslí, že smutek je něco, co do života nepatří? Možná jim v dětství často říkali: „Nebreč“? Možná mají pocit, že nejsou tak tvrdí, jak by měli být? Nevím, neumím se do toho vcítit.

To vede k docela velkým nedorozuměním, co se týká vztahů, kontaktů a naplněných očekávání v případě, že se něco přihodí. Neumím se vžít do přístupu a pocitů „těch druhých“ a proto zřejmě nekonám to, co by potřebovali zase oni.

Pro mne je smutek naopak něco, co do života patří. Stejně jako smrt, neúspěchy a ztráta, se kterými se pojí. Nechci teď být pochopená tak, že se těm situacím nesnažím vyhnout, nebo je vyhledávám. Ale prostě když přijdou, hořkosti vypiju plný kalich..  Se smutkem je život barevný. Bez tmy světlo nevynikne. Život má podle mojí filosofie smysl žít pouze naplno – naplno prožívat jak radost, krásu, veselost, tak zlost a smutek. Snažím se to učit i moje děti. Když malá pro něco brečí, neříkám jí: „Nebreč.“ Naopak jí říkám: “Pobreč si“. 

Pokud máte chvíli času a dočetli jste to až sem, docela by mne zajímalo, jak to máte vy.

Díky bohu za petardy

Díky bohu za petardy

Přelom roku, třičtvrtě na dvanáct. Budím se a půl hodiny mnou cloumá vztek a nenávist k celému světu. Asi jako vždy, když mne něco probudí dvě  hodiny po usnutí. A to něco jsou tentokrát ještě navíc pitomé petardy.

Vlastně vůbec nechápu, kdo je pouští, když jediné, co na facebooku poslední týden čtu, jsou příspěvky o nesmyslnosti a zhovadilosti této silvestrovské zábavy, které by se daly shrnout do (taktéž facebookového) motta

 „Kolikrát jsi retard, tolik bouchneš petard.“

Tedy, facebook každému ukazuje to, co již souzní s jeho světonázorem, takže není divu. Tak ale nějak potom nevím, jestli má smysl nosit tu dříví do lesa a psát o tom, jaká kravina je dělat v noci rachot a strašit tím zvířata a malé děcka a štvát tím ty, co spí. Jako správný pomstychtivý asociál mám chuť prvního ledna v šest ráno pochodovat po venku s činely, abych oslavila první ráno nového roku. 

Aby bylo jasno, centrální ohňostroje beru na milost. Často jsou pěkné a trvají tak deset minut, navíc jde o komunitní setkání na návsi, takže pro mě za mě..ale takové to, že si někdo koupí rachejtli a zapálí ji před svým (nebo v horším případě před mým) barákem, to je mimo mé chápání, a proto...

radši napíšu takovou druhou stránku věci. Bouchání rachejtlí, všechen ten hluk a světla ve mně evokují představu války a výbuchů. Myslím, že „vyhodit něco do vzduchu“ tímto stylem spoustě lidí trochu vyprázdní jejich přirozenou agresivitu. Když se divám na fotky ze silvestrů, na kterých jsou totálně rozjetí lidi řádící jak utržení ze řetězu, mám zase představu šíleného davu, který v davové euforii ztratil rozum a morálku.

Ve skutečnosti je krásné, že toto vše se děje v pozitivním duchu oslavy a všechnu střelbu i bezhlavost provází pozitivní emoce.

Že jsou to dementi, ti co se musí takto jednou za rok uvolnit? Že to nechápete, co z toho kdo má, že nakoupí za stovky (tisíce) pyrotechniku a pak to bouchá do vzduchu? Já taky ne. Ale díky bohu za petardy. Možná kdyby nebyly, tak by bylo víc nepokojů, vandalství, blbců jezdících po silnici jak magoři.

Musíme to prostě jednou za rok přežít.

_______________________________________

Mimochodem, nějak jsem nedohledala, jestli není na silvestra nějaká celostátní výjimka, ale nemohla bych celou noc otravovat policii kvůli Rušení nočního klidu? :-) Minimálně bych je asi pobavila.