Bára aneb Cesta tam a zase zpátky

 Prolog

    Má předchozí  bydliště příliš vzrušujících situací, co se týče cestování, neposkytovalo. Není tedy divu, že z delšího cestování jsem nervózní. Může za to dosavadní zkušenost, že cca 20 % spojů mi v životě ujelo. Bohužel mám v hlavě nějaký deficit na časy odjezdů. Běžně se mi stává následující situace: Autobus jede 13:23, na místě budu 13:45 a cesta mi trvá 8 minut. V průběhu času mi tato informace udělá v hlavě kotrmelec a já vycházím 13:20 na autobus, co v mé hlavě odjíždí 13:28. A nebo stojím 13:30 doma nad poznámkou s odjezdem a v hlavě mi běží (***). 

    Další příčinou nezdarů je nezkušenost se zpožděním a tzv. časová optimalizace na přestupu. Heslo "To bude v pohodě" ne vždy vyjde. Není tedy divu, že před cestou na sever 4mi dopravními prostředky se 4mi přestupy jsem se v noci co dvě hodiny budila ze scénářů:

 1)Ujel mi bus na letiště 2)Ujel mi bus na letiště a Bolt na který jsem naskočila měl nehodu 3)Jsem ve Vídni úplně ztracená a hledám nástupiště Student Agency4)Stojím ve Vizovicích a nechápu, co tam dělám, když mám být v Brně.

    Bohužel pár z těch scénářů nebylo úplně nereálných. Proto jsem si stále opakovala ranní mantru "Musíš vyjít o 3/4, musíš vyjít o 3/4, zatímco jsem od půl vytírala divoce podlahu. Tento záchvat uklízivosti má před cestováním spousta lidí, nejde o nic jiného než o snahu mít aspoň nějaké věci pod kontrolou :-) 

Kapitola I. Autobus

    Hurá. Autobus na letiště jsem stihla bez problémů. :-D

Kapitola II. Letadlo

Kapitola III.Autobus Student Agency

Jedno z mých životních hesel nejen na cesty:

 Měj vždy připravený  perfektní plán, který nebudeš vůbec dodržovat

    Menší dobrodružství začalo na Vídeňském letišti. Marně jsem se snažila pochopit svoje předtýdnové já, které s úvahou "hodina na přestup bude i se zpožděním stačit" mi nechalo na přestup 2 hodiny. Jelikož jsme doletěli na čas, ještě v letišti jsem googlila cokoliv na Brno. Student Agency odjížděl za 20 minut. Při následném běhu po letišti za nápisem Ausgang jsem hodně nadávala na architekta, kteréhož nápad byl postavit Vídeňské letiště do půlkruhu. Naštěstí měl autobus 10 minut zpoždění, tak se mi povedlo i vklídečku koupit jízdenku a zrušit jízdenku na další spoj (se zaměstnáním asistenta na lince asi na 10 minut - sorry Student agency, není to úplně dummyproof).

Kapitola IV. Brno a jeho tramvaje

Kapitola V. Auto

Pokyn zněl jasně: "Buď v 6:00 na benzince. co je od tebe 100 m." 

Myslela jsem si, že mi stačí natočit si budík na 5:55. Jenomže v 6:03 mi došla ještě při hledání kabátu hrozivě vypadající SMS: "V 6:06 odjíždím. Modrá dvojková oktávka".

Vyběhla jsem tudíž s věcma halabala naházenýma pod paží z bytu. Přímo přede mnou křižovatka, červená na semaforu, prázdné cesty a najednou na semaforu zastavila modrá oktávka. Má bystrá úvaha tudíž byla jasná.

Otevřela jsem dveře spolujezdce a začala se ládovat dovnitř. Na sedadle řidiče však nebyl můj plánovaný společník, ale cizinec (doslova, protože začal máchat rukama a říkat "no, no"). Tak jsem se mu omluvila, přestala se tam ládovat a dveře zavřela. Moje ADHD zkušenosti mi však šeptaly: "Hej, nevypadl ti tam při tom ládování mobil? Kde ho máš?" Tak jsme řidiči zas otevřela a začala koukat, jestli tam někde neleží mezi dveřmi a sedadlem. Řidič pokračoval ve svém "no, no" a nějaké řeči, která byla v překladu asi "žádnou šlapku jsem si neobjednal", tudíž jsem se mu omluvila podruhé a zase zavřela. Mobil jsem nakonec jen držela v druhé ruce pod bundami, takže všechno bylo v pořádu. 

Bylo  6:06 a já doběhla na benzinku. Přijela tentokrát ta pravá oktávka. Jenže jsem zistila, že mi někde po cestě vypadl šátek. Ani okamžitý návrat a proběhnutí celé 100m dlouhé cesty tuto situaci nespravilo, tak nakonec nevím, jestli si ho cizinec přece jen neodvezl jako památku na tuto situaci.

Cesta autem probíhala bez závad (jestli to nebude tím, že jsme byla jen spolujezdec).

Kapitola VI. Vlaky

Po víkendu mne čekala cesta zpět. V tu chvíli jsem se považovala již za zkušeného cestovatele. Nebudila jsem se co dvě hodiny - ono to totiž nejde, když jdete spát ve 2:30 a v 5:30 vstáváte na vlak. Budila jsem se tudíž co hodinu - ale ani ne tak nervozitou z cesty, jako přemírou kofeinu, taurinu a dalších životních upravovadel. Mé prostředky na cestu zpět byly pro změnu auto, vlak, vlak, vlak a letadlo.Jízda autem proběhla bez zádrhelů. Dokonce jsme byli na zastávce o 15 minut dřív. To potěší, když se na tabuli objeví zpoždění 20 minut. Jelikož jsem měla na přestup 21 minut, začalo to být napínavé jako můj močový měchýř. Zpoždění nabíhalo, kdežto navazující spoj byl hlášen bez zpoždění. Rozhodnutí jízdenku zrušit tudíž bylo strategické – na rozdíl od toho, zvolit Arrivu jako prvního dopravce toho dne. Kromě nefunkčního záchodu vlakem probíhala průvodčí s otázkou – "Nejedete někdo  náhodou do zastávky Pardubice město (pozn. plánovaná konečná po Pardubice hl. n.)? Protože máme zpoždění, už tam zajíždět nebudeme." No my tam nejeli, my jsme byli v pohodě. Na rozdíl od těch lidí, co možná čekali na zastávce Pardubice město a chtěli se dostat směrem na Dvůr králové. Co se však dá říci, že fíra na to šlapal jakoby měl v noze křeč a stáhli jsme zpoždění o 3 minuty – čímž se očividně v nějakém vlakovém Matrixu stalo, že navazující spoj z druhé strany měl zpoždění o 10 minut a já tak mohla znovu kupovat jízdenku, kterou jsem před 20 minutami zrušila, jen o stovku dráž. Nezlobte se na mne, ale tato situace už vyžadovala čaj. Holky vedle mne si ho daly hned a voněly s ním po celém kupé, já se rozhodla, že si ještě na hoďku schrupnu. Další blbé rozhodnutí toho dne, protože za tu hodinu se stalo ve vesmíru NĚCO.

Kapitola VII. Letadlo

 Cesta letadlem proběhla bez problémů. Vypíchla bych jen jeden okamžik. Lůďa mi nabalila na cestu švestkový koláč z máslového těsta. Vezl se se mnou Brno-Dvůr-Dvůr-Vídeň naňahnaný v alobalu v "to se tam nějak nacpe" prostoru.  Věděla jsem, jak bude vypadat jeho struktura, tak jsme si říkala, že ho sním radši na letišti než v letadle. Ano, struktura byla velmi rozvolněná a já ho vyjídala konečky prstů na sedačkách z alobalu jak neantrtálec . Ani absolvování kurzu gastroetikety mi tentokrát nepomohlo. Doslova 1 metr přede mnou zastavila pracovnice úklidu se svým vozíčkem, vytáhla koště a zatímco jsem jedla ten koláč, tak začala kolem mě i pod mýma nohama zametat. Díky paní, já chápu, co jste tím chtěla říci.

 

Takže YES. Už jsem zkušený cestovatel. Ještě že tak, protože co jsem si na sebe vymyslela v půlce prosince, to už je pět mil za hranicemi mé komfortní zóny. Vlastně se už teď budím nervozitou a hledám si důvody, proč to neabsolvovat, tak uvidíme, jestli se k tomu vůbec dokopu.

Jak NEnavštívit knihovny v Athénách

Než se vrhneme na samotný článek, je zde třeba udělat prohlášení. Začíná mne bavit vytváření videí. Veř, že pokud to teď čteš, jsi v exkluzivnímu klubu průměrně 40ti čtenářů a já tedy upozorňuju: v článcích bude odteď trochu změna. Více vizuálu. Doufám že má antiSEO strategie bude stále fungovat a já to budu mít jen pro vás, úzký kruh mých "only fans" a nebudu muset příliš řešit svůj oversharing, nepřipravenou řeč, blbé ksichty a prst v záběru. 

 

Výlet na 3 kameny - Turistický výlet s dětmi kolem Athén

Jelikož jsme se nastěhovali pod kopec, poměrně blízko máme výchozí bod k různým dobrodružným výletům. Jeden z velmi krásných výletů nad Glyfadu je ke „Třem kamenům“ – tak se to vážně jmenuje. Výlet se dá zvládnout i s malými turisticky trochu kovanými dětmi – samotný výlet tam a zpět ke kamenům měří 5 km se stoupáním 323 m. Stoupání je ale poměrně pozvolné, kromě samotného závěru, kde to chce mít ty děti už trochu oprubované a lezecky zdatné.

Lezeme po čtyřech těsně pod vrcholem 3 kameny

          

Značení v Řecku je tak trochu ve stylu Cesty za pokladem – jde o nasprejované šipky na kamenech pod nohama někde v terénu. To dělá z každé cesty opravdovou zábavu. My se ztratili hned deset metrů po startu. Terén ale nebyl náročný, drželi jsme směr, a tak jsme se po chvíli zase našli J a pokračovali dále do kopečka za půlhodinového kvílení „mám uřízlou ruku!“ (->2 cm velké říznutí na ruce o ostrý kámen při pádu) a „mám hlad, kdy bude oběd?“ (->Děti jedly vydatně 20 minut před začátkem startu).

"Mám uřízlou ruku!"

         

Posledních cca 150 metrů je opravdu náročných, leze se místy po čtyřech a po dešti bych tuhle trasu vůbec nedoporučovala. Když jsme dolezli nahoru a děti konečně byly zachráněny od jisté smrti hladem, kromě velkého větru nám začalo pršet. Bez jakékoliv ochrany na špici hory u skal jsem si nehrála na hrdinu a navrhla, jestli raději neslezeme dolů do vegetace, dřív, než se to rozjede nebo přijde bouřka.

Slézáme náročným terénem

          Naštěstí déšť byl jen slabý, a tak jsme se po náročném sestupu rozhodli pokračovat ještě dále na jeskyně (od tří kamenů +2 km). Cestička vedla víceméně po vrstevnici, jen místy šla originálně přes skálu – opět bod, který se nedá moc překonat s malými dětmi po vydatnějším dešti, takže doporučuji být opatrný při plánování. 

Skoro takhle dramatický sklon tam byl :-)

Došli jsme až k první „bráně“ která je vskutku impozantní. Zbytek rodinky se rozhodl pokračovat dále k jeskyni – asi 200 m nad bránou, nicméně terénem, který jsem správně odhadla na cca 20 minut tam a 20 minut zpět. Já jsem se rozhodla stát se hlídačem batůžků a pomeditovat si hodinku dole pod bránou, jelikož jsem chtěla chvíli času v přírodě v poklidu a samotě. Část brána->jeskyně doporučuji opravdu už jen pro dospělé, nebo pro děti s kreativním tatínkem, který se nebojí je tu a tam v náročném terénu přenést.

Místo pod branou, směrem nahoru se nachází jeskyně. Já se rozhodla radši sedět a koukat kolem dokola, zbytek smečky se dral skrz terén nahoru

          Ale i samotná část před bránou je náročná, tudíž děti vypadaly jak čuníci a já si kladla otázku, jestli není dobrý nápad nosit na túry jinou než bílou mikinu.

Ilustrační foto té nejlepší barvy na blátivé túry

          Po opětovném shledání jsem začala nervózně urgovat návrat, protože představa být ve tmě bez proviantu v hodně kluzkém skalnatém prostředí je sice dobrodružná, ale přece jen pro matku se hranice dobrodružství a nebezpečí dost stírá. Rozhodli jsme se tedy nepokračovat x kilometrů okruhem k dalším jeskyním, ale tou samou cestou se vydali zpět. Bylo to dobré rozhodnutí, protože v půlce cesty začalo poměrně vydatně pršet.

          Celkově nějakých 8-9 km místy velmi náročným terénem (jednodušší modifikace pro méně odvážné rodiče je neodbočovat na 3 kameny, ani se nešplhat k mostu a jeskyni a jen se na ně kouknout zezdola). Po návratu kakao, popcorn, Ježek Sonic a dobrou noc.

         Přikládám ještě pár pěkných fotek. 

Brána zespodu

Řecká příroda vypadá zpovzdálí nudná, ale ve skutečnosti skýtá hodně barevných kontrastů, které mne baví. Kontrasty a bohatou barevnost vytváří hlavně okrové odstíny hlíny ve všelijakých teplých tónech v kombinaci s chladným až šedavomodrým odstínem zeleně. Všudypřítomné borovice mají zase zeleň, kterou akvarelisté znají pod označením "jarní". Na podzim ochlazení využijí ke kvetení všelijaké kytky, například to, co u nás sázíme do květináčků jako "bramboříky". 

Identifikuju jako Erica manipuliflora - vřesovec. Velmi hojný po bocích cest.

Když shlédnete dolů ke keříkům, překvapí vás, že vidíte žaludy. I takovou podobu může mít dub - v tomto případě dub kermesový, s drobnými lístky alá pidicesmína

V okolí častý jev - funkční a udržovaný ostntný plot se postupně v prostoru mění v nefunkční, až spadne úplně a stane se pouze nebezpečným rezavým prvkem v terénu.

Některé cestičky jsou nepoznatelné, jiné mají dokonce lemování z kamenů a jsou pohodlné i pro mé halovky, které zde používám jako turistické boty :-) Na fotce jsem ale chtěla zachytit hlavně barevnostní kontrast do modra laděných kamenů a okrové hlíny. To bych ale musela umět vyvažovat barvy ve foťáku, takže takto mi musíte pouze věřit, že to tak doopravdy je.

         

Když změna bolí, je to znamení, že není TEMU kvality (- To je úžasný SEO mistrovský název! )

        Poslední měsíce byly vážně výživné. Kamarádka to přičítá karmicko-numerologickým cyklům, prý tu máme devítku, a proto je třeba některé věci uzavřít, či transformovat. Takže kdo jsme my, smrtelníci, abychom se vzpírali mocným alternativním vědám, které přežily tisíciletí?

Chtěla jsem se potěšit tím, jak velkou cestu jsem ušla za poslední léta, tak jsem si otevřela ty úplně nejstarší blogové zápisy. První, co mne praštilo do očí, bylo:

Když cokoliv uděláme, všechno v nás se snaží ten skutek obhájit, ať je realita jakákoliv. Říká se tomu, že se „snažíme o udržování svého pozitivního sebeobrazu“.

Takhle jsem postupnou četbou článků od 2017 zjistila 2 závažné věci:

 1) Jsem nejen blbější, ale ještě k tomu méně vtipná (a vzhled před osmi lety se už vůbec ani neodvážím posuzovat). To je ale součást životní trajektorie, jestli to půjde takhle dál, před smrtí budu asi úplně nejblbější…což vlastně odpovídá takové té představě životního „kolečka“. Doufejme, že snad alespoň nadhled stoupá.

2) Moje "žití přítomným okamžikem" je jen jiný název pro emočního Alzheimera. Tudíž si tak nějak jedu po kruháči, už podesáté obdivuju znovu ten samý keř a přijde mi to jako objev roku. Což o to, pro nás bez (orientačního) smyslu může být ježdění po kruháči tím pádem nikdy nekončící zábava. Jen občas má člověk už pocit únavy z toho, že by si třeba rád odskočil mimo kruháč na kafe, či tak něco. 

Tento článek měl být o transformaci na vyšší level, i když vzhledem k předchozímu zjištění se dá těžko říct, jestli je to na vyšší level, nižší level, nebo jen do jiné hry.

Každopádně, přes veškeré pochyby o vertikálnosti transformace, případně jejím směru, se cítím většinou happy. Cítím se často happy i když se kolem mne děly poslední dobou věci, které moc happy nebyly. Velkou měrou za to může asi Athénské počasí, i na místní poměry nebývale teplý listopad, spousta sluníčka, kvetoucí ulice.

Pak jsou zase dlouhé chvíle, kdy přijde nějaký jemný spouštěč a cítím se ve všem nejistě a v chaosu. Absence mentálního pracovního závazku tomu moc nepřihrává.  Ale i takhle to při transformacích bývá.  Když se dělá úklid ve skříni, nejlepší systém je všechno vyházet na zem a pak tam vracet jen věci, které tam chci mít. Ale v té prostřední fázi úklidu to vypadá jako šílený bordel, mnohem větší, než na začátku. Všichni, kdo se mění, vypadají chvíli jako chaos. Je to jen mezistupeň. Úklid někdy trvá dlouho. Čím větší tam byl bordel, tím dýl trvá. Věřím tomu.

A tak poďme tedy napsat něco moudrého o té transformaci. Přijde mi, že marketing seberozvojových kurzů to všechno balí do takového pěkného hávu. Jakože se sebou budu něco dělat, zatímco v mém jógovém cviku mi bude nad hlavou zapadat sluníčko. Pak to postnu na instáč s popiskem „miluj sama sebe“ a je to hotovo..

On ten výsledek vypadá vždycky jako ten krásný post na instáči. Jenomže tohle je až závěr. Každá proměna je bolest, jinak to není proměna, ale sebeklam. Každá operace bolí, protože se zbavujeme toho starého, co nefungovalo – a to je k našemu životu často pevně přirostlé. Odříznout to bolí, dezinfekce bolí, často i dorůstání nečeho nového bolí. Pak, když je to ošetřené, tak se člověk cítí ještě pár dnů mizerně, když je v rekonvalescenci. Nebo něco využije jeho slabosti a mezitím, co si myslí, že od teď už to bude jen dobré,  ještě ho to takzvaně „dojebe“.  To vím moc dobře, jako absolvent náročného zlatého stafylokoka po akutní operaci žlučníku.

Jenomže i tehdy přišel bod, kdy jsem z nemocnice po pár týdnech vylezla a říkala si: „Ty kráso, tohle je ten venkovní svět? To je krásné…“

A stejně tak to je i s psychikou. Operace bolí, ale někdy je přes veškerý souboj nutná a je třeba se přebudovat. 

Když tak myslím na zenový klid, vlastně bych ráda viděla nějaký sitcom z chrámu. Jakože, jak tam řeší, když někdo po sobě věčně nedomývá hrnec, nebo když si to jeden mnich nedává a všechny kolem sebe prudí. Asi to tam taky nebude taková ta idealizovaná představa bezemočních mistrů, kteří kolem sebe prochází v stoprocentním klidu. Jestli jo, kde je potom ten růst? Protože růst probíhá právě skrz nepohodlí a konfrontace sama se sebou, ne skrz bílý prostor, kde nic není. Proto mimochodem s oblibou říkám, že rodičovství je nejdrsnější seberozvojový kurz.

Furt čekám, kdy mi tedy přijde nějaká ta mocná myšlenka o transformaci, která by mohla být nositelem pointy tady toho článku. Ale článek je spíš přesným zpodobněním přesně toho chaosu, kterým sama transformace je. Takže u obou můžu jen věřit, že to má nějaký smysl, že to má smysl sdílet, že to jednou skončí a až to skončí, tak „ANO, bude líp“. V mezičase tančím, procházím se, zpívám, poslouchám, čtu si, mluvím s lidmi, tak jako vždycky. A po publikování toho článku se cítím o něco líp, takže jo, nějakou pointu to přece jenom mělo.

A pro všechny nepravděpodobné návštěvníky, které k tomuto článku třeba dovedl vyhledáváč (tento případ si vzhledem k mé antiSEO strategii neumím představit, ale i nepravděpodobné věci se dějí), přikládám trochu motivačních výkřiků:

1.  Když tě osud kopne do zadku, využij hybnosti a udělej salto s otočkou (a když to zvládneš, v té otočce na něj udělej fakáč).

2.  Když nevíš, co máš dělat, udělej si čaj. Pak to sice nebudeš vědět stejně, ale s čajem to bude snesitelnější (platí i na kakao, víno, a jiné oblíbené nápoje).

3.  Když padáš, padni stylově a s krásou. U všeho se dá dobře vypadat.

4.  Vše, co tě štve, je jen test odolnosti a stability. Budeš-li takto nazírat lidi a události ve svém životě, sice tě budou štvát furt, ale ty se přitom budeš cítit jak guru. 

5.Všichni jednou umřeme, takže ta naše storíčka je třeba brát trochu s nadhledem