Úklid dětského pokoje - tipy jak na to

 

Úklid dětského pokoje 

Pustila jsem se do velké rodičovské výzvy - úklidu dětského pokoje. A to ne tak ledajakého úklidu ve stylu sebrání poházených věcí a jejich uložení do poliček. V duchu minimalismu jsem to vzala z gruntu a začala třídit. Zde najdete tipy, jak na to a jak to celé dopadlo.

Tip 1. Uklízejte spolu s dětmi

Pokud se něco těžce nezlomí a budoucnost bude zhruba taková jako přítomnost, je třeba děti vést k minimalismu. Je to ironie. Mí rodiče nás vedli k šetření, skladovali látky, zavařovali, co se dalo. Vše nadbytečné se hodilo „na půdu“. Nicméně přišla prosperita. Najednou nemají cenu věci, ale prostor (kdo se chce hádat, podívejte se, kolik stojí metr čtvereční v Praze). Namísto peněz a věcí má větší hodnotu čas na jednotlivé činnosti.

A proto je třeba děti vychovávat už od mala k minimalismu. Ptám se Emičky, jestli si hraje s tím či oním a naštěstí je rozumná, takže se mnou třídí víceméně tak, jak bych to protřídila i bez ní. Danečkovi třídím věci sama, redukuju hlavně počet velkých aut, které stojí v koutě pořád ve stejné poloze.

Tip 2. Vycházejte ze zájmů dětí

Moje děti si doopravdy hrají jen s pár hračkami. Vzala jsem tedy ty oblasti, které je nejvíce baví a z každé nechala jednu až dvě aktivity. Za aktivity považuji např „kostky“, „xylofon“, „hru s figurkami“, apod. Jelikož i v tom, co je baví, se nám sešlo víc aktivit, některé jsem dala na vršek skříně a plánuju je co dva měsíce protočit.

Plyšáci už jednou čistkou prošli, tehdy jsem si říkala - jelikož si děti s plyšáky moc nehrají, bude jim určitě stačit pět plyšáků na dítě. Což v naší rodině znamená 15 plyšáků. Nicméně včera jsem seznala, že to je pořád veliká hromada a zredukovali jsme to na tři plyšáky na dítě.

Tip 3. Rozeznejte kvalitu

Z pohledu nás dospělých musí mít hračky dvě kvality. První je, že se s ní dítě zabaví samo, druhá je, že ho rozvíjí.

Rozvíjející hračky jsou takové, které podněcují dětskou fantazii. Různé figurky (děti si s nimi hrají „na něco“), stavebnice, které nemají předem daný výstup, a podobně. Děti se tak učí samy kreativně zabavit. To je v začátku důležité hlavně pro nás rodiče (Znáte takové ty ocásky, co se za vámi trousí s větou "Já se nudím"?), ale později je to důležitý vklad do života. Kreativní zábava je i v dospělosti jistě lepší než pasivní sezení před TV či počítačem a konzum toho, co nám kdo přednese před oči.   Rozvíjejte u svých dětí také estetický smysl a volte spíše hračky „pěkné“, ze dřeva, ručně malované, hračky s historií…

Tip 4 Opusťte své představy

A toto je úplně opačná rada - dětem se někdy zalíbí hračka, která nám rodičům přijde naprosto příšerná. Svítí jak diskotéka, poskakuje a k tomu hraje šílené japonské písničky. Bohužel, při takové velké lásce je třeba skousnout své představy o překrásných dřevěných rozvíjejících hračkách a nechat ji dětem, než je přestane bavit. Ona ta ručně vyřezávaná lodička bude jednou taky vytažená, byť třeba až v dospělosti. :-)

Nejsem, myslím, v ničem extrémista a tak si myslím, že rodiče by měli děti vést, ale ne prudit, protože jednou stejně vylezou z pokojíčku a budou si dělat věci po svém. Takže když už jim nějaká taková šílenost v pokojíčku přistane (to ale neznamená, že jim to musíte kupovat!) tak je třeba na chvíli opustit své představy.

Při třízení tedy mějte trochu volnější ruku a nenechávejte děckám pouze hračky, které se líbí vám a jsou děsně edukativní, ale hlavně ty, které mají skutečně rády.

JAK TO DOPADLO

Jelikož jsem tento článek sepisovala před dvěma týdny, můžu zhodnotit výsledek mého snažení s odstupem. Zredukovali jsme hračky tak, aby všechny měly své místo k uložení. Hračky, které mají děti v otevřené poličce jsou uloženy tak, že každá má kolem sebe 10 cm místa, tj je krásně vidět a vybízí k hraní. Danečkův roh jsem zredukovala na jedno střední auto, jednu mašinku a pět malých autíček (ta místo nemají, protože se nachází všude po baráku a „samy“ se přesunují. Ve skutečnosti tedy nevím, kde jsou). Stůl je bez hraček, na otevřené skříňce je globus a rádio, v nástěnné poličce jsou knihy. Zbytek hraček je v nočním stolku a ve dvou šuplících ve skříni - jeden šuplík máme na stavebnice a puzzle, druhý na výtvarku.

V obýváku se permanentně nachází v krabici vláčkodráha a montessori kostky.

Efekt byl následující: Když jsem třídila, děti samozřejmě najednou „objevily“ spoustu hraček. Takže dvě hodiny byl klid. Už hned po úklidu bylo vidět, že se jim ulevilo. S odstupem času vidím, že si s hračkami, které dříve ležely ladem, mnohem více hrají. Například úplnou renesanci prožili někteří plyšáci. Druhý pozitivní efekt je, že si děti hračky mnohem více uklízí. I když totiž povytahují více hraček najednou, tak z nich nestíhají udělat tak velký chaos, že by byl pro ně psychicky moc náročný na úklid.

5 důvodů proč mít děti

Na internetu se to jen hemží vtipnými blogy o rodičovství. O tom, jaké trapasy a nestandartní situace zažijete s dětmi. Né že by to nebyla pravda, děti se opravdu umí o zábavu postarat. Ale když to tak čtu, napadá mne, že bezdětní lidé mají pak o rodičovství vlastně pomýlenou představu. Proč být vlastně rodičem? Vážně, proč? Tolik nepohodlí. První rok dítěte je pro vás nepředstavitelné, že večer usnete a ráno se probudíte - noc bez vstávání, cože?! Nestíháte se najíst (a pak to doháníte čokoládou). Neustále uklízíte, perete, vaříte (a děti to uvařené rozmatlají po koberci a po sobě, čímž se dostanete opět na začátek). Jste odborníkem na vyměšování - sotva přestanete řešit blinkání začnete řešit hovínko v gatích. Dovolenkové destinace vybíráte podle toho, jestli je v hotelu dětský koutek….

 No prostě, úplná pakárna, kdo by to chtěl.

Ale ne..to je jen úvod k tomuto článku. Jak asi spousta z vás ví, před měsícem jsem se stala trojnásobnou matkou. Dala jsem si výzvu popsat nepopsatelné - proč vlastně mít děti a co děti do života přináší (že to stejně překoná těch 1000 pakáren, proč je nemít). A ono je to tak, že čím víc dětí máte, tím víc máte i toho popsaného níže.

1.Osobnostní rozvoj

Pokud se chcete stát kvalitnějším člověkem, nic vás k tomu neposune víc, než děti. Soužití s dětmi hravě překoná jakékoliv nejdražší kurzy na osobnostní rozvoj. Každý den vidíte zrcadlo vašeho chování a jednání a často je to dost vtipná karikatura. Je to tudíž příležitost napravit se, a stát se lepším. Aby toho nebylo málo, do toho vás čekají všelijaké rodičovské výzvy v průběhu (důslednost, balanc mezi pruděním a hlídáním bezpečnosti, jeho osamostatňování v pozdějším věku, apod.) které musíte nějak zvládnout. Rodičovství je šance podívat se z odstupu na své hodnoty a postoje a zrevidovat je.

2.Rozvoj dovedností

Když srovnám svoje já před dětmi a po dětech, musím říci, že jsem na rodičovské dovolené získala hodně dovedností. Nejvýraznější je organizace času. S hodinkami na ruce i spím (beze srandy), je to pro mne nejdůležitější nástroj, aby všichni byli řádně najezení, vyspinkaní, přebalení a spokojení.

(i tak nám ale občas dojde chleba či ubrousky na prdel. Zlatá vietnamská večerka.)

Rozvinuly se u mě manažerské schopnosti typu předvídání krizí a příprava na ně a sebeorganizace (potřebné věci nemůžete udělat tehdy, kdy chcete, ale tehdy, kdy můžete. Což je velký rozdíl a je třeba umět využít časové příležitosti).

Také jsem nucená hledat nové informace. Nevím, jestli by mne samotnou jinak napadly otázky jako „Spí mravenci“? A „Jak se vyrábí tužka?“ apod

3.Biologické hranice

O porodu bych mohla napsat samostatný článek (a jednou to udělám). To je tak extrémní zážitek, že se to dá podle mne srovnat s umíráním. Každá žena, která přirozeně porodila, si zaslouží úctu.

Mám psát o nočním vstávání? O tom, jaké to je, být dlouhodobě buzený třeba pětkrát za noc? Popravdě řečeno, myslím, že ani mariňáci v USA nemají takový režim, jako některé mámy. Bohužel to pak jde i na mozek (například mně  po půl roce začala vynechávat krátkodobá paměť). Některé děti opravdu rozšíří vaše biologické hranice co se týká spánku. 

4.Láska

Jak to popsat…znáte takový ten pocit čerstvé zamilovanosti, když na sebe jen koukáte, netřeba nic říkat a v útrobách vás něco tak příjemně lechtá…prostě takový ten příjemný pocit lásky. Tak ten vám děti dávkují nejen v prvních měsících, ale v různých chvílích po celou dobu jejich dětství. V tu chvíli, kdy se na ně díváte, jak spinkají, jak si spolu pěkně hrají, jak mají upřímnou radost, se nad nimi téměř rozplynete a zapomenete ten zbytek (jak nechtějí spinkat, jak se pořád hádají a jak se vztekají nad blbostma).

5.Na chvíli jste Bohem

V prvních měsících života jsem měla u každého dítěte sem tam nával neskutečného úžasu, že ze dvou buněk, díky neskutečnému množství náhod, vznikl tento úžasný a jedinečný človíček. Je to opravdu božský pocit, stvořit nový život (a ještě k tomu tak sofistikovaný) z ničeho.

Těchto pět důvodů je natolik silných, že hravě strčí do kapsy jakékoliv omezování a nepohodu, která s rodičovstvím přichází.

Město, vesnice a život v Praze.

Město versus vesnice, díl druhý

            Pořád zavřená doma, respektive na zahradě, vynořilo se mi z nitra duše přání opět se podívat do Prahy a trochu si tím zpestřit nynější život. Chyběla mi některá místa, a také mne navnadily řeči přátel, že v Praze je teď při absenci turistů nebývalý klid a celkově zpomalený rytmus.
            Taková trojčlenná výprava do vzdálené džungle velkoměsta se plánovala dny a skoro týdny dopředu. Jelikož jsem předem nevěděla, kde nás až nohy zatoulají a zda po cestě budou nějaké otevřené potraviny, bylo třeba naplánovat svačinky, náhradní oblečení v případě počůrání, v případě zimy, v případě horka..hlavně nezapomenout plenky…každá maminka to zná už při výpravě k sousedům.

            Ráno jsme vyjížděli v šest hodin, protože jsme se chtěli svézt s manželem jedoucím do práce. Hodila jsem děti do oblečení jako Páju a Jáju a bez snídaně jsme se vydali na cestu. Přece nám nebudu ubírat kvůli jídlu 20 minut spánku.
            Naše hlavní teritorium byl Petřín. Petřín je jedno z míst, které mi hodně chybí. Když jsme bydleli v Praze, jezdili jsme tam s dětmi každou chvíli. To místo má nějakou magickou atmosféru, možná za to může kombinace skalek, kapradin, všelijakých divokých rostlin, vodních prvků, drobných zvířatek..ne nadarmo je to Evropsky významná lokalita chráněná státem.
            Na jeho vršku jsou krásné zahrady, stromy tvarované na lezení pro děti i hřiště. Takto dopoledne jsme tam byli sami, jen sem tam kolem nás proběhl běžec nebo projel cyklista jedoucí do práce.  Dvě hodiny jsme se procházkovali po horní části a já cítila, jak moc mi toto místo chybělo a vnímala, jak krásná Praha je. Na chvíli jsem i litovala, že jsem se odstěhovala. Stejně jako vždy jsme scházeli dole skrze Kinskou zahradu, kolem jezírek, fontán, slovanského kostelíka. Po čtyřech hodinách pobytu v této oáze jsem musela prubnout i to centrum, kde jsem si na Václaváku chtěla vyzvednout objednanou věc v jednom obchůdku.


            Má přechozí lítost, že nejsem v Praze, vymizela stejně rychle jako petřínská harmonie a ptačí zpěv. První, co mne atakovalo, byl ten neskutečný hluk. Je to něco, co mně na Praze vadilo vždy nejvíc. Hlučnost okolí pro mne byla významným kritériem při volbě současného bydlení. Neustálý šum aut, houkání sirén, cinkání a příjezdy tramvají mně přivádí k šílenství.
            K hluku se ještě přidal takový ten pohybový šum. Ano, já mám ve svých necelých třiceti letech mentalitu důchodce. Mít na očích neustálý pohyb pobíhajících lidí a jezdících vozidel mne společně s výše zmíněným hlukem neskutečně vyčerpává. No jestli je teď situace co se týká pražského chaosu lepší než byla, tak mám asi hodně selektivní paměť barvící vše do růžova, protože mně to přišlo všechno úplně stejně rušné jako dříve.
            Čekala jsem, že na mne padne nostalgie a budu se na ten lomoz dívat turistickým pohledem, ale asi to ještě nedovedu. Procházet centrem pro mne bylo utrpením. Samozřejmě, ono za to trochu může i to, že jsem v osmém měsíci, tahala jsem čtyřleté dítě, kočárek s dvouletým a do toho ještě byla dost unavená a dusila se v roušce. 


            Kolem dokola, když jsem pak vypadla z centra, odjela víc na okraj a čekala půl hodiny na manžela, až nás zase nabere autem, byla jsem schopná pouze posedu na lavce a myšlenky, že už chci být z Prahy opět pryč. Bydlení ve městě vážně není pro mne. Jsem moc ráda, že jsem se tam jela podívat a vypadla ze stereotypu, ale na pár týdnů mi zase stačilo. Zpětně čtu, co jsem psala hned po přestěhování a mohu zhodnotit, jak se tedy liší m představy o životě na vesnici s realitou? Kopíruju „Co mi bude chybět“, které jsem psala v prosinci a komentuji a přidávám červeným písmem.

Co mi  bude chybět:

-        Velký výběr v institucích. Školka deset minut od bytu na každou světovou stranu -  Že by mi toto chybělo zatím nepociťuji. Jsem asi nenáročný člověk.

-          Doktoři, stejný případ. Když se vám nezdá názor v jedné nemocnici, hned vedle máte další – je tu na výběr ze dvou nemocnic, takže nějaký výběr tu je, opět nepociťuji nedostatek. Ale i když jsme navštívili místní nemocnici už víckrát, zatím jsme neřešili nic vážného.

-          Některá konkrétní „turistická místa“. Staré město ráda nemám, ale Malá strana a okolí Petřína jsou krásné – Ano, souhlasí.

-          Hodně funguju na bazarech a funguju i v komunitě „všezaodvoz“. To je taková komunita uklízečů mně podobných. Na vesnici mi to skončí – Na bazarech funguju dál, takže to se nezměnilo.

Květnová přidělávka:

      -Chybí mi estetické dojmy. Chybí mi pěkně oblečení lidi, zajímavé sochy, reliéfy na domech, upravené parky, pěkné budovy.

            - Chybí mi možnost pěkně se obléct. Postupně jsem na půdu do krabic ukládala další a další pěkné oblečení, které nevyužiju a oprašovala tepláky, softšely a pracovní kombinézu, jelikož 95% mého fungování zde obsahuje pohyb a posed na zahradě. Chybí mi možnost předvádět výrazné šperky, extravagantní oblečení, makeup…jestli mi řeknete, že pro manžela, tak ten to vážně po deseti letech se mnou už neoceňuje :) . Nikdy bych netušila, že mi zrovna toto bude chybět, ale je to tak.

-         Chybí mi mí přátelé z Prahy a chybí mi taky Pražáci obecně, kteří prostě z principu svého místa bydliště většinou dělají zajímavé věci, čtou zajímavé knihy, chodí na zajímavé akce a mají zajímavé názory. Tady na vesnici většina lidí spíš řeší praktické věci, které zase nebaví řešit mně.Jelikož ale dvě třetiny času, který jsme zde, byly karanténní opatření, možná na pár zajímavých lidí narazím ještě až to všechno pomine.

A na co se neskutečně těším?

-          Příroda – za barákem louka, les, krásná krajina, nesrovnatelná s Prahou. Naplnila mé očekávání na 150%.

-          Klid (teda kromě vesnických psů) – klid tu je, nicméně zrovna přímá sousedka má v noci štěkajícího psa. Takže….

-          Vesnická komunita – jelikož všechny akce jsou většinu našeho pobytu zrušené kvůli vládním nařízením, tak jsme moc komunity nezažili.

Ale zhodnoceno celkově, v Praze bych už bydlet nechtěla, ani kdyby mi za to někdo platil.

Nouzový stav a zásoby zbraní, léků a alkoholu

            I my televizní nediváci jsme zaznamenali, že se včera něco změnilo…

Mluvím o nouzovém stavu. Jenže, myslím, že vyhlášení nouzového stavu udělalo trochu podobný efekt jako v Itošce. V Itálii se stalo to, že když se vyhlásila nouzová opatření, lidi se v první fázi začali houfně po večerech scházet v tavernách, na ulicích a rokovat co dál. Kdo byl párkrát v Itálii mimo turistické zóny, tak ví, o čem mluvím – Italové jsou mnohem společenštější než my a žijí tam „celá ulice pospolu“. To dost napomohlo šíření infekce.

            Vláda sice moudře zavřela na večer hospody, ale včera u nás nastal dost podobný efekt. Na vesnicích žijí doslova rodinné klany – tam máte maminku, o pět baráků dál strýce…Včera v šest jsem jela z města a v životě jsem neviděla v naší vesnici tolik lidí na ulici. Korzovali po sousedech, aby probrali novou situaci a pak to samozřejmě vzali za rodinou. Já ze srandy říkám, že jestli včera bylo evidováno 100 nakažených, dnes to bude 1000.

            Co je mi známo o šíření infekcí, on je totiž trochu problém s dvěma věcmi: Jste infekční i v inkubační době (nemáte příznaky) a taky v případě dobré imunity často nepoznáte, že u Vás něco proběhlo. Reálný počet nakažených tedy je nespočitatelný.

            Proto mi vládní nařízení připomínají tak trochu trhání plevele od listů. Nějaký efekt to sice má, ale jen takový estetický. Bohužel, ekonomické dopady budou mnohem horší. A ze špatné ekonomické situace se může zrodit něco mnohem horšího, než úmrtí na koronavir – brutální sociální nepokoje. To mi přijde moc velká cena za estetický efekt.

            Zavřít knihovny a sportoviště ale nechat supermarkety, zavřít základky ale nechat školky..to je řešení problému jen naoko, aby se něco dělalo. Já ten postup nekritizuju, protože zavření školek by byl podle mne fakt špatný krok jak z ekonomického tak medicínského hlediska (už teď malé děcka ze ZŠ hlídají zrovna na těch vesnicích prarodiče, to je bohužel prostě fakt, přesto že vláda nabádá, ať se to neděje.) Aby se zavřely obchody s potravinami a lékárny, k tomu je třeba mít připravený přídělový systém, jako za války. Nemám informace o tom, jestli něco takového má vláda připravené v nouzové zásobě a byla by to schopná třeba během dvou týdnů nasadit.

            Obchody, MHD, školky,nemocnice = semeniště všech nákaz. To Vám řekne každý medik i nemedik. Proč tedy ekonomicky likvidovat ty ostatní, mnohem drobnější podniky? Jak píšu, „aby se něco dělalo“. Jenže takový důvod mi přijde fakt nedostatečný vzhledem k tomu, jak to může zahýbat s životem mnoha lidí.

            A teď ohledně zásob a velkých nákupů. V úterý po prvních restrikcích jsem šla taky intuitivně něco nakoupit. Nic velkého, spíš abychom luxusně přežili dva měsíce. Luxusně - Docela mne baví číst životní osudy lidí co utekli ze severní koreje, přežili osvětim, různá zajetí, gulagy a mám představu, kolik jídla člověk denně spotřebuje, aby v pohodě přežil. Takže, milí zlatí, co pro mne opravdu NENÍ krize? Krize pro mne fakt není, když nemám toaletní papír, když nemám měsíc mléko, nebo když si nemůžu udělat těstoviny. Krize pro mne je, když opravdu nemáte CO jíst a lidi loupou kůru ze stromů a vaří hořké plevely, aby přežili alespoň o měsíc navíc. Pokud chcete vědět, kolik máte ve spíži jídla, přečtěte si nějaké běžné fungování člověka v Severní Koreji za hladomoru.

Pokud si myslíte, že měsíc bez mléka byste fakt nepřežili, tak věřte, že jste silnější než myslíte :-)

Teď taková rada k zamyšlení – vím z doslechu o lidech, co dělají zásoby za desetitisíce. A ještě jsou tak hloupí, že se tím chlubí. Takový impuls k zamyšlení – Umíte si představit situaci, kdy je přerušeno zásobování potravinami na víc než měsíc či dva, ať ve formě obchodů, nebo potravinových listků? To by byla situace, kdy by byl stát v rozvratu. Nefungovala by policie, armáda, ani dodávky elektřiny. V tom případě fakt nevím, co by lidi z bytu dělali s dvaceti kily mouky, pokud tedy nemají vařič na plynovou bombu.

Taky půlka z těch, kterým jste se pochlubili se svými zásobami, vám přijde na dveře slušně zaťukat sekerou. Takže pokud čekáte takovou apokalypsu, alespoň se tím nechlubte. 

Naopak Vám poradím, ze zkušenosti v případě takto velké nouze se vyplatí mít čtyři věci. Zbraně, náboje, alkohol a léky. Důvod pro zbraně asi psát nemusím, náboje, alkohol a léky v nouzové společnosti přebírají funkci platidla. Takže pokud opravdu čekáte zhroucení systému, místo mouky za sedmdesát tisíc si radši na černém trhu sežeňte samopal a nakupte hektolitr vodky. Pokud ne, zásoby za desítky tisíc vám leda tak sežerou moli.(Pokud je teda nemáte v pravém ruském kaviáru :)