Město, vesnice a život v Praze.

Město versus vesnice, díl druhý

            Pořád zavřená doma, respektive na zahradě, vynořilo se mi z nitra duše přání opět se podívat do Prahy a trochu si tím zpestřit nynější život. Chyběla mi některá místa, a také mne navnadily řeči přátel, že v Praze je teď při absenci turistů nebývalý klid a celkově zpomalený rytmus.
            Taková trojčlenná výprava do vzdálené džungle velkoměsta se plánovala dny a skoro týdny dopředu. Jelikož jsem předem nevěděla, kde nás až nohy zatoulají a zda po cestě budou nějaké otevřené potraviny, bylo třeba naplánovat svačinky, náhradní oblečení v případě počůrání, v případě zimy, v případě horka..hlavně nezapomenout plenky…každá maminka to zná už při výpravě k sousedům.

            Ráno jsme vyjížděli v šest hodin, protože jsme se chtěli svézt s manželem jedoucím do práce. Hodila jsem děti do oblečení jako Páju a Jáju a bez snídaně jsme se vydali na cestu. Přece nám nebudu ubírat kvůli jídlu 20 minut spánku.
            Naše hlavní teritorium byl Petřín. Petřín je jedno z míst, které mi hodně chybí. Když jsme bydleli v Praze, jezdili jsme tam s dětmi každou chvíli. To místo má nějakou magickou atmosféru, možná za to může kombinace skalek, kapradin, všelijakých divokých rostlin, vodních prvků, drobných zvířatek..ne nadarmo je to Evropsky významná lokalita chráněná státem.
            Na jeho vršku jsou krásné zahrady, stromy tvarované na lezení pro děti i hřiště. Takto dopoledne jsme tam byli sami, jen sem tam kolem nás proběhl běžec nebo projel cyklista jedoucí do práce.  Dvě hodiny jsme se procházkovali po horní části a já cítila, jak moc mi toto místo chybělo a vnímala, jak krásná Praha je. Na chvíli jsem i litovala, že jsem se odstěhovala. Stejně jako vždy jsme scházeli dole skrze Kinskou zahradu, kolem jezírek, fontán, slovanského kostelíka. Po čtyřech hodinách pobytu v této oáze jsem musela prubnout i to centrum, kde jsem si na Václaváku chtěla vyzvednout objednanou věc v jednom obchůdku.


            Má přechozí lítost, že nejsem v Praze, vymizela stejně rychle jako petřínská harmonie a ptačí zpěv. První, co mne atakovalo, byl ten neskutečný hluk. Je to něco, co mně na Praze vadilo vždy nejvíc. Hlučnost okolí pro mne byla významným kritériem při volbě současného bydlení. Neustálý šum aut, houkání sirén, cinkání a příjezdy tramvají mně přivádí k šílenství.
            K hluku se ještě přidal takový ten pohybový šum. Ano, já mám ve svých necelých třiceti letech mentalitu důchodce. Mít na očích neustálý pohyb pobíhajících lidí a jezdících vozidel mne společně s výše zmíněným hlukem neskutečně vyčerpává. No jestli je teď situace co se týká pražského chaosu lepší než byla, tak mám asi hodně selektivní paměť barvící vše do růžova, protože mně to přišlo všechno úplně stejně rušné jako dříve.
            Čekala jsem, že na mne padne nostalgie a budu se na ten lomoz dívat turistickým pohledem, ale asi to ještě nedovedu. Procházet centrem pro mne bylo utrpením. Samozřejmě, ono za to trochu může i to, že jsem v osmém měsíci, tahala jsem čtyřleté dítě, kočárek s dvouletým a do toho ještě byla dost unavená a dusila se v roušce. 


            Kolem dokola, když jsem pak vypadla z centra, odjela víc na okraj a čekala půl hodiny na manžela, až nás zase nabere autem, byla jsem schopná pouze posedu na lavce a myšlenky, že už chci být z Prahy opět pryč. Bydlení ve městě vážně není pro mne. Jsem moc ráda, že jsem se tam jela podívat a vypadla ze stereotypu, ale na pár týdnů mi zase stačilo. Zpětně čtu, co jsem psala hned po přestěhování a mohu zhodnotit, jak se tedy liší m představy o životě na vesnici s realitou? Kopíruju „Co mi bude chybět“, které jsem psala v prosinci a komentuji a přidávám červeným písmem.

Co mi  bude chybět:

-        Velký výběr v institucích. Školka deset minut od bytu na každou světovou stranu -  Že by mi toto chybělo zatím nepociťuji. Jsem asi nenáročný člověk.

-          Doktoři, stejný případ. Když se vám nezdá názor v jedné nemocnici, hned vedle máte další – je tu na výběr ze dvou nemocnic, takže nějaký výběr tu je, opět nepociťuji nedostatek. Ale i když jsme navštívili místní nemocnici už víckrát, zatím jsme neřešili nic vážného.

-          Některá konkrétní „turistická místa“. Staré město ráda nemám, ale Malá strana a okolí Petřína jsou krásné – Ano, souhlasí.

-          Hodně funguju na bazarech a funguju i v komunitě „všezaodvoz“. To je taková komunita uklízečů mně podobných. Na vesnici mi to skončí – Na bazarech funguju dál, takže to se nezměnilo.

Květnová přidělávka:

      -Chybí mi estetické dojmy. Chybí mi pěkně oblečení lidi, zajímavé sochy, reliéfy na domech, upravené parky, pěkné budovy.

            - Chybí mi možnost pěkně se obléct. Postupně jsem na půdu do krabic ukládala další a další pěkné oblečení, které nevyužiju a oprašovala tepláky, softšely a pracovní kombinézu, jelikož 95% mého fungování zde obsahuje pohyb a posed na zahradě. Chybí mi možnost předvádět výrazné šperky, extravagantní oblečení, makeup…jestli mi řeknete, že pro manžela, tak ten to vážně po deseti letech se mnou už neoceňuje :) . Nikdy bych netušila, že mi zrovna toto bude chybět, ale je to tak.

-         Chybí mi mí přátelé z Prahy a chybí mi taky Pražáci obecně, kteří prostě z principu svého místa bydliště většinou dělají zajímavé věci, čtou zajímavé knihy, chodí na zajímavé akce a mají zajímavé názory. Tady na vesnici většina lidí spíš řeší praktické věci, které zase nebaví řešit mně.Jelikož ale dvě třetiny času, který jsme zde, byly karanténní opatření, možná na pár zajímavých lidí narazím ještě až to všechno pomine.

A na co se neskutečně těším?

-          Příroda – za barákem louka, les, krásná krajina, nesrovnatelná s Prahou. Naplnila mé očekávání na 150%.

-          Klid (teda kromě vesnických psů) – klid tu je, nicméně zrovna přímá sousedka má v noci štěkajícího psa. Takže….

-          Vesnická komunita – jelikož všechny akce jsou většinu našeho pobytu zrušené kvůli vládním nařízením, tak jsme moc komunity nezažili.

Ale zhodnoceno celkově, v Praze bych už bydlet nechtěla, ani kdyby mi za to někdo platil.

Nouzový stav a zásoby zbraní, léků a alkoholu

            I my televizní nediváci jsme zaznamenali, že se včera něco změnilo…

Mluvím o nouzovém stavu. Jenže, myslím, že vyhlášení nouzového stavu udělalo trochu podobný efekt jako v Itošce. V Itálii se stalo to, že když se vyhlásila nouzová opatření, lidi se v první fázi začali houfně po večerech scházet v tavernách, na ulicích a rokovat co dál. Kdo byl párkrát v Itálii mimo turistické zóny, tak ví, o čem mluvím – Italové jsou mnohem společenštější než my a žijí tam „celá ulice pospolu“. To dost napomohlo šíření infekce.

            Vláda sice moudře zavřela na večer hospody, ale včera u nás nastal dost podobný efekt. Na vesnicích žijí doslova rodinné klany – tam máte maminku, o pět baráků dál strýce…Včera v šest jsem jela z města a v životě jsem neviděla v naší vesnici tolik lidí na ulici. Korzovali po sousedech, aby probrali novou situaci a pak to samozřejmě vzali za rodinou. Já ze srandy říkám, že jestli včera bylo evidováno 100 nakažených, dnes to bude 1000.

            Co je mi známo o šíření infekcí, on je totiž trochu problém s dvěma věcmi: Jste infekční i v inkubační době (nemáte příznaky) a taky v případě dobré imunity často nepoznáte, že u Vás něco proběhlo. Reálný počet nakažených tedy je nespočitatelný.

            Proto mi vládní nařízení připomínají tak trochu trhání plevele od listů. Nějaký efekt to sice má, ale jen takový estetický. Bohužel, ekonomické dopady budou mnohem horší. A ze špatné ekonomické situace se může zrodit něco mnohem horšího, než úmrtí na koronavir – brutální sociální nepokoje. To mi přijde moc velká cena za estetický efekt.

            Zavřít knihovny a sportoviště ale nechat supermarkety, zavřít základky ale nechat školky..to je řešení problému jen naoko, aby se něco dělalo. Já ten postup nekritizuju, protože zavření školek by byl podle mne fakt špatný krok jak z ekonomického tak medicínského hlediska (už teď malé děcka ze ZŠ hlídají zrovna na těch vesnicích prarodiče, to je bohužel prostě fakt, přesto že vláda nabádá, ať se to neděje.) Aby se zavřely obchody s potravinami a lékárny, k tomu je třeba mít připravený přídělový systém, jako za války. Nemám informace o tom, jestli něco takového má vláda připravené v nouzové zásobě a byla by to schopná třeba během dvou týdnů nasadit.

            Obchody, MHD, školky,nemocnice = semeniště všech nákaz. To Vám řekne každý medik i nemedik. Proč tedy ekonomicky likvidovat ty ostatní, mnohem drobnější podniky? Jak píšu, „aby se něco dělalo“. Jenže takový důvod mi přijde fakt nedostatečný vzhledem k tomu, jak to může zahýbat s životem mnoha lidí.

            A teď ohledně zásob a velkých nákupů. V úterý po prvních restrikcích jsem šla taky intuitivně něco nakoupit. Nic velkého, spíš abychom luxusně přežili dva měsíce. Luxusně - Docela mne baví číst životní osudy lidí co utekli ze severní koreje, přežili osvětim, různá zajetí, gulagy a mám představu, kolik jídla člověk denně spotřebuje, aby v pohodě přežil. Takže, milí zlatí, co pro mne opravdu NENÍ krize? Krize pro mne fakt není, když nemám toaletní papír, když nemám měsíc mléko, nebo když si nemůžu udělat těstoviny. Krize pro mne je, když opravdu nemáte CO jíst a lidi loupou kůru ze stromů a vaří hořké plevely, aby přežili alespoň o měsíc navíc. Pokud chcete vědět, kolik máte ve spíži jídla, přečtěte si nějaké běžné fungování člověka v Severní Koreji za hladomoru.

Pokud si myslíte, že měsíc bez mléka byste fakt nepřežili, tak věřte, že jste silnější než myslíte :-)

Teď taková rada k zamyšlení – vím z doslechu o lidech, co dělají zásoby za desetitisíce. A ještě jsou tak hloupí, že se tím chlubí. Takový impuls k zamyšlení – Umíte si představit situaci, kdy je přerušeno zásobování potravinami na víc než měsíc či dva, ať ve formě obchodů, nebo potravinových listků? To by byla situace, kdy by byl stát v rozvratu. Nefungovala by policie, armáda, ani dodávky elektřiny. V tom případě fakt nevím, co by lidi z bytu dělali s dvaceti kily mouky, pokud tedy nemají vařič na plynovou bombu.

Taky půlka z těch, kterým jste se pochlubili se svými zásobami, vám přijde na dveře slušně zaťukat sekerou. Takže pokud čekáte takovou apokalypsu, alespoň se tím nechlubte. 

Naopak Vám poradím, ze zkušenosti v případě takto velké nouze se vyplatí mít čtyři věci. Zbraně, náboje, alkohol a léky. Důvod pro zbraně asi psát nemusím, náboje, alkohol a léky v nouzové společnosti přebírají funkci platidla. Takže pokud opravdu čekáte zhroucení systému, místo mouky za sedmdesát tisíc si radši na černém trhu sežeňte samopal a nakupte hektolitr vodky. Pokud ne, zásoby za desítky tisíc vám leda tak sežerou moli.(Pokud je teda nemáte v pravém ruském kaviáru :)

Třetí těhotenství

Třetí těhotenství

Pokud vám tento článek přijde lehce závistivý, nemýlíte se.

Už týden se chystám, že něco podobného napíšu a zlehčím trochu svoje trable, které přináší třetí těhotenství. Docela mne pobavilo, že nějaká podobná srovnání jsem našla na internetu, ale ráda bych udělala i své vlastní.

Rozdíly mezi těhotenstvími:

	1.těhotenství	2.těhotenství	3.těhotenství
Reakce okolí:	Super, gratulujeme! Jak se cítíš?	Tyjo, zase?	Proboha, zase?
Pracovní plány:	Budu rozjíždět firmu, pracovat, dodělám si vzdělání	Dodělám si vzdělání, najdu brigádu	Snad mne vezmou v Lidlu, když budu moc prosit..
V kterém jsem týdnu?	Jsem 23+4 tt	Jsem v šestém měsíci	Jsem někde uprostřed
Únava:	9 h spánku přes noc, půl hodiny denně	10 h spánku přes noc, hodina denně	Spím kdykoliv to jde. 11 h přes noc, hodina denně
Porodnice:	Vybírám si tu nejlepší mezi všemi	Vybírám si tu z minula	Zapomněla jsem se registrovat
Strava:	Jím zdravě, jím těhotenské vitamíny.	Jednou za tři dny si vzpomenu dát vitamíny	Jím všechno kromě vitamínů, hlavně sladkosti.
Informace:	Ničím si nejsem jistá, vše zjišťuju: diskuze, kámošky, maminky, doktoři	Sem tam si něco přečtu na webu, zeptám se doktorů	Všechno vím.
Hlídání dětí	1.dítě:Hlídají kámošky, tety, babičky..	2 děti: Hlídají babičky, když se moc poprosí	3 děti: Budou se hlídat navzájem

Asi tak, bohužel to ani není nadsázka..Teď jsou kolem mne kámošky poprvé, podruhé těhotné. Trochu jim závidím tu „slávu“ okolí, kdežto já už žádnou slávu nemám, protože už je to přece potřetí. Přitom každé další těhotenství je náročnější než to předchozí. Na druhou stranu jim nezávidím tu nejistotu, co dělají v těhotenství dobře, co špatně, to, že na spoustu věcí budou muset teprve časem přijít.

Co je největší rozdíl je můj tělesný stav. Před rodinným životem jsem díky bohu dost sportovala a mám dojem, že z toho čerpám ještě teď. Během pěti let jsem zažila čtyři těhotenství, z nichž se jedno nepovedlo, dohromady jsem tři roky kojila, sebrali mi jeden žlučník a jednu kýlu, třikrát jsem byla v narkóze. Myslím, že až odchovám všechny děti do sebepečujícího stavu, tak si asi naordinuju rok někde v Thajsku. 

Ale nedejbože, když se zmíním před babičkama, že bych šla ještě ve vzdáleném budoucnu do čtvrtého prcka. Obě dvě si ťukají na čelo a vyskakují z okna