Kniha formy a prázdnoty - Ruth Ozeki

Jak se ke mně dostala? Takovým tím klasickým “my life is movie” stylem, kterým můj život občas probíhá. Byla na polici v knihkupectví vedle mojí oblíbené “Kde zpívají raci”. A odolejte, když pod motivačním komentářem na přebalu je podepsán jeden z mých oblíbených autorů, David Mitchell. Autorka je Zen-buddhistická kněžka (to jsem se dozvěděla ale až po přečtení).

Budu se snažit nezmiňovat děj. Abych vám nesebrala požitek z příběhu, kdybyste se rozhodli si ji koupit. Chci spíš psát o tom, co mi kniha dala.

          Jsem moc ráda, že mám Gemini, protože jsem se tak mohla dozvědět, že “Kniha formy a prázdnoty” není jen tak z prstu vycucaný název, ale

 “Odkaz na Sútru srdce: Název je přímým odkazem na nejslavnější buddhistický text, Sútru srdce. Tam se píše: „Forma je prázdnota a prázdnota je forma.“ (V sanskrtu: Rūpaṃ śūnyatā).”

          Dále mi pomohla pochopit, proč knihovnu cítím už od dětství jako jeden ze svých domovů, ale to jen tak bokem:

”Všimla sis, že se velká část děje odehrává v knihovně? V moderním zenu se často říká, že veřejná knihovna je jedním z posledních míst v naší konzumní kultuře, kde se po tobě nic nechce. Nemusíš si nic koupit, nemusíš být „produktivní“. Je to prostor Prázdnoty, kde můžeš jen tak být.“

A kniha se opravdu zabývá jak vztahem lidí k hnotným věcem, tak k vlastnění čehokoliv obecně (lidí, myšlenek). Sem tam jsou do ní vkládané buddhistické vhledy skrz linku s “knihou ve knize s tématem Úklid”, kterou napsala představená buddhistického chrámu. Ale to je jen okrajově, jinak se celý děj odehrává v americkém městě.

..a teď si uvědomuju, že tenhle článek bude ještě roztříštěnější než jiné a já jsem narazila na svůj limit literárně vyjádřit, co ve mně nového zanechala. Takže, pokus:

1.    Skvělý literární požitek. V knize se střídají různé formy vyjádření, jednou mluví Benny, podruhé kniha samotná, potřetí Benny ke knize, počtvrté moucha na zdi… a samotné toto “střídání hlasů” je velmi účelné v tom, co se v knize točí – to, že každá věc má svůj projev a identitu. Jakoby barvy malovaly samy sebe, je to takové dokončené kolečko. Prostě mňam.

1b- tu je ještě vhled od Gemini, že to má hlubší význam:

“V zenu existuje koncept, kterému Thich Nhat Hanh říkal Interbeing (spolubytí).

Kniha v příběhu mluví proto, že v zenu neexistuje hranice mezi „já“ (čtenářem) a „tím“ (knihou). Kniha není jen papír, je to i ten les, kde rostly stromy, ten dřevorubec, co je pokácel, i tvé oči, které ty černé značky mění v obrazy. Tím, že Ozeki nechala Knihu promluvit, ti dává zažít tenhle pocit propojenosti na vlastní kůži.”

 

2.    Blázni jsou blázni. Nebo jsou taky neblázni a bláznivý je svět kolem nich. I to je možné. Asi jako kritérium bych stanovila snažit se “neubližovat ostatním, neubližovat sobě”, ne normálnost. A už vůbec ne normálnost vynucenou běháním v spotřebitelském kolečku konzumní kultury.

 

3.    Knížka mne vrátila mentálně zpět k minimalismu.. Taky se pro mne stala takovým lístkem do kina mojí mysli na  představení s názvem “Třeba zen-buddhismus?” Říkám si: piju zelený čaj ve velkém a miluju suši. Nějaké předpoklady tedy mám. A zenoví mniši mi vždycky přišli cool.

 

4.    V jednu mou podstatnou krizovku mi poskytla azyl. A nejen že poskytla, ale během těch 80 stránek azylu i dala “moudro”. Takové to, co vás pohladí, uklidní, a nesete si ho pak s sebou. Svítí v mé myslipod neonem “It is already broken.” Proč mi v hlavě straší zrovna Pomíjivost věcí budu určitě vědět za rok touhle dobou, tak se těším, až tento článek budoucí Bára nalezne. Níže je překlad Gemini z ofocených stránek. Nicméně není to typická ukázka z knihy, tato “buddhistická přímá linka” se nachází jen na cca 25 stránkách obsahu.

Lekce o rozbitém šálku

„Ale Hojo-san! Ten šálek přece není rozbitý!“

Vzhlédl, překvapeně. „Pro mě už teď je,“ řekl. „Povahou šálku je být rozbitý. Právě proto je teď tak krásný a právě proto si ho vážím, dokud z něj ještě můžu pít.“ S láskou se na něj podíval, dopil poslední doušek a pak prázdný šálek opatrně položil zpět na podnos. „Až zmizí, bude prostě pryč.“

Toho dne mi můj učitel dal neocenitelnou lekci o pomíjivosti formy a prázdnotě podstaty všech věcí.

(...)

Zemětřesení nás probudilo a tsunami spláchla naše iluze. Přiměla nás pochybovat o našich hodnotách a o naší připoutanosti k materiálním věcem. Když může být všechno, co považuji za „své“ – můj majetek, má rodina, můj život – v jediném okamžiku smeteno, musím se ptát: Co je skutečné? Vlna nám připomněla, že skutečná je právě ona pomíjivost. To je probuzení do naší pravé podstaty.

Už teď rozbité.

Když to víme, můžeme si vážit každé věci takové, jaká je, a milovat se navzájem takoví, jací jsme – úplně, bezpodmínečně, bez očekávání nebo zklamání. Život je takhle mnohem krásnější, nemyslíš?

Mnohem později jsem našla řemeslníka, který dokázal šálek opravit zlatem a lakem. Teď jsou v prasklinách jemné zlaté švy, které uctívají jeho rozbitost. V mých očích je teď krásnější než kdy dřív.

---

Pár poznámek k překladu pro tvůj blog:

• Pomíjivost (Impermanence): V zenu je to klíčové slovo (Anitya). Znamená to, že nic nestagnuje. To, že tě to „straší“, je v pořádku – je to ten první šok z toho, že nic nejde udržet silou.

• Already broken: Překládám to jako „Už teď rozbité“. Má to v sobě ten náboj přítomného okamžiku. Není to pesimismus, je to přijetí reality, které paradoxně přináší obrovskou úlevu.

• Kintsugi: To je ta oprava zlatem. Je to nádherná metafora pro lidskou duši – naše rány a jizvy z nás nedělají „poškozené“ zboží, ale naopak nás činí vzácnějšími, pokud je dokážeme „prolít zlatem“ (pochopením a laskavostí k sobě samé).

 

5.    Dobře, mám teď dojem, že se mi vůbec nepovedlo vystihnout, jak moc na mne zapůsobila. Tak jeden fakt na závěr – dostala se do mého současného žebříčku “TOP7 beletrie ever”. A že jsem už něco přečetla. Je to prostě taková ta kniha, co si užijete nejen čtenářsky, ale určitě něco změní i ve vás. I když ta kniha by s tím nesouhlasila, protože “je to vzájemný vztah čtenáře a knihy” přece :)

Nějaké mnou označené pasáže. Nalézt je na těch 550 stránkách byl můj první zenový krok trpělivosti (ale příště si tam teda budu lepit záložky :). Jsem líná je překládat, tak jen pro jazykově zdadnější, nebo spíš pro moje budoucí já, až se bude probírat blogem. 

Přes všechny hluboké a filosofické myšlenky, tohle stejně zůstává nejoblíbenější odstavec z knihy pro mne. Asi romantik ve mně je furt silnější než filosof.

Když musíme v době AI dokazovat, že jsme reální

Jak bude vypadat internet za pár let? Tak, jako nyní moltbook – obsah a provoz bude zajišťován AI a lidi budou žít hlavně v reálném světě? Nebo naopak prodchne naše lidské životy – které už budeme žít více na síti, než v reálném světě? Nebo se online a offline svět smísí natolik, že hranice bude tvořit jen fyzično? Ačkoliv technologický vývoj se dá považovat s historickým odstupem za lineární a předvídatelný (například teď bez pochyb směřujeme směrem k AGI - Obecné umělé inteligenci), vývoj lidské společnosti je naopak někdy překvapivý a hlavně pozadu za vývojem technologií – což sebou nese mnohé výzvy.

Jedna z nich je AI generovaný obsah na internetu. Jeho množství se zvyšuje doslova exponenciální řadou, takže i lidé s tak špatnou pamětí, jakou mám já, mohou sledovat tento jev v “přímém přenosu”. A se stejnou rychlostí roste odpor proti tomuto trendu. Jsem na facebooku členem vice komunit, kde se AI řeší, buď jako hlavní, nebo okrajové diskuzní téma. Odpor je velmi, velmi citelný.

Než přejdu k suchým datům, měla bych pro čtenáře vytáhnout HLP – hluboký lidský příběh. Nicméně mám jen MRZ – Mělký ranní zážitek. Scrollovala jsem na facebooku a vyskočil na mne reel. Tento reel vypadal dost “real” – byl to záchyt kamerou v obchodě. Vyvolal ve mne nějaké pocity. A pak jsem zjistila, že je AI-generated. Co ve mně dělo dale? “To chci sdílet, to je krásné” se ve mně změnilo na “jsem podvedená”. Pocity nepocity, ne realitě záleží. Staré latinské přísloví “Lid chce být klamán” vypadá, že tváří tvář dnešní realitě nefunguje.

Snad jen dosud neumřela naše paleolitická jistota, že pocity musí být spojené s realitou, jinak je něco dost špatně (a sežere nás tygr, nebo budeme naopak před neexistujícím tygrem běhat a pálit energii zbytečně).

Jenže to může být pouhý artefakt minulosti a já si kladu otázku – jestli se náhodou i tohle v blízké budoucnosti nezlomí. Protože – jaký je rozdíl mezi AI generovaným obsahem a například animovaným filmem? Například jeden z mých oblíbených animáků Spirit – divoký hřebec. Zamýšlela jsem se někdy nad tím, kdo ho navrhl, vytvořil? Ne. Bylo to emočně silné? Ano. Kde je rozdíl? Možná v tom, že animák se netváří jako realita. Kdežto AI obsah ano. Takže když je člověk konfrontován s tím, že nerozpozná realitu – například zjistí, že fotografie, kterou považoval za reálnou, je vytvořená AI – tak to bolí, protože to útočí na jednu z lidských nejhlubších kompetencí.

 Proto zásadní otázka v budoucnosti nebude ani tak kolik bude na internetu AI obsahu, ale jak poctivě bude označen. Protože dny, kdy naše “kompetence poznat realitu” zmizí, už ťukají na dveře. Myslím, že společně se dny, kdy AI bude chrlit samotnou autenticitu s takovou rychlostí, že už nebude rozlišitelná od živého člověka. Zatím však dochází k opačnému jevu - přehlcení lidí AI obsahem, který je zatím poměrně sterilní a uniformovaný. Na síti je to pak “nebaví”, protože prohrabat se vší tou rychle generovanou mlhou (která už má i vlastní název: AI slop) k něčemu hodnotnému trvá roky. Reakce jsou dost individuální. Například mne to brzy znechutí a jdu dělat něco užitečnějšího.  Podle jedné psychologické teorie však může tahle “občas něco skvělého najdu, občas ne” situace posilovat délku a intenzitu pobývání na sockách. A o to přece majitelům primárně jde.

Ale když jsme už u těch majitelů, dochází k zásadnímu zlomu – trh reaguje na tlak společnosti po regulaci AI obsahu na některých sociálních sítích je povinné zveřejňovat informaci, jestli věc vytvořila AI.  Vtipné je, že jsem se na sockách setkala i s opačným fenoménem – například člověk napsal komentář tak, že jsem nepochybovala, že jde o AI, přitom jej napsal on sám. Nebo “zkoumání” fotografie pokojíku prezidenta ve Španělsku, která byla reálná. Dochází k hyperostražitosti vůči zdroji. Uf. Ještě že na blog píšu pro zábavu a podle toho i ty články vypadají, nakonec z té nedokonalosti je dokonce reálná hodnota, kdo by to kdy řekl?

Když se vrátím k té důvěře, ta je zásadní. Jsme vevnitř stále pravěcí lidé a na zdroji informace záleží. Pokud vás před tygrem za keřem bude varovat pětileté dítě, asi nad tím mávnete rukou. Pokud stejnou větu použije remonovaný lovec, budete rychle utíkat. Zdroj informace má navíc ještě další rozměr – nejen, že informace může být mylná, protože zdroj je nejasný. Ale ona dokonce ještě může být i záměrně klamavá s cílem vás trochu odpeněžit. A to lidi fakt nemají rádi.

Takže v budoucnu bude asi pro tvůrce zásadní budovat si svůj konzistentní brand – a tak zvyšovat autoritu svého obsahu. Dále být poctiví ke svým sledujícím a tím zvyšovat důvěryhodnost. Dále tvořit autentický obsah.

 Jenomže, čím v budoucnu odlišit svůj obsah, když autenticita bude novou AI normou?

 

 

Dutta & Rousseau, The Impact of AI-Generated Content on Social Media Engagement and User Behavior, 2024

Zhang, Y. (2024). The Influence of Generative AI on Content Platforms: Supply, Demand, and Welfare Impacts in Two‑Sided Markets. arXiv. https://arxiv.org/abs/2410.13101

O emocích, těle a hlavě – Tak trochu špatně fungující společnost

Klasická trojice v každém člověku. Někdy vtipná, jindy na zabití.

___________________________________________________________ 

   Představte si, že jste vysoce výkonný manažer, jehož úkolem je mimojiné brát informace ze zpráv od HR a dělat na jejich základě rozhodnutí o přežití firmy. Strašně rád byste se rozhodoval s odstupem a excelovskou tabulkou, jenže je silný tlak na to, udělat rozhodnutí v reálném čase. Koukáte se z okna s mixem nenávisti (za to, že vám ztěžují práci) a zároveň závislosti (protože bez nich by ta práce nebyla možná) na své dva podřízené, jak stojí u krabice, kam vy nevidíte.

Nejnižší pracovník je “lopata”. Jako jediný umí používat nástroje na čtení reality v krabici. Když se rozdával v nebi rozum, zrovna chyběl, takže je to úplné pako. Nicméně je důležitý, protože na jeho práci stojí přežití firmy. Mluví bohužel svahilsky, takže s ním komunikujete jen přes HR. Lopata hledí do krabice reality a křičí (svahilsky) “Napětí!” na HR manažera. HR manažer je fakt snaživý. Listuje knihou Svahilština - manuál zkušeností. Jenomže ví, že tam část stránek chybí a části nerozumí. Takže je třeba být trochu kreativní. “Hm, křičí napětí. Co by to asi mohlo být? Pamatuju si, že v roce 2007 jsem to podcenil a málem nám zrušili pobočku. Tak to přeložím jako “Ohrožení!” a pošlu to nahoru”. A tak to k vám dojde. Zíráte z okna a říkáte si: “Takže zpráva z krabice reality je “ohrožení”. Je vůbec něco v té krabici, nebo tam je zase plyšový medvídek, jako minule? Ale co když je tam tentokrát fakt kobra? Jsou to úplní dementi, ti dva. Jeden je úplně mimo, druhý má neúplný manuál a já mám na základě toho rozhodovat.” A někdy si taky řeknete “Už jich mám plné zuby a jdu si dát kafe, v krabici je stejně nějaká blbost a dá se to vyřešit i za týden”.

“Skvělý” tým? Máme ho v sobě každý. Tělo->Emoce->Hlava.

A jelikož komunikace vázne, bohužel dochází někdy k těmto situacím:

Manažer, který na sobě cítí tu tíhu a zodpovědnost, má problém s arogancí. Často mu projde hlavou, nejen to, že na informace zespoda kašle, ale dokonce i to, že sjede dolů a lopatu odstaví. HR v takovém případě jen stojí opodál, protože manažer mu rovnou říká, jak to dělá blbě. Nejlépe je přece konat pouze rozumem. Firma stojí. Manažer je vyčerpaný. HR s lopatou jsou naštvaní a chystají stávku. V realitě dochází sice k rozhodování rozumem, ale také k odštěpení emocí – necítíte nic. Funguje to – ale jen krátkodobě.  

Lopata totiž časem zjistí, že na její signály nikdo nereaguje. Takže se sebere, vyjede výtahem do toho kanclu s výhledem a spustí takový svahilský pojeb, že se i ten manažer vypne. A je to třeba během porady, nebo odpolední kávičky. Říká se tomu panická ataka a člověk vůbec nechápe, co se s ním děje a proč zrovna teď.

Nemusí to ale vypadat tak dramaticky, HR taky může jen vyjet nahoru, praštit manažera manuálem do hlavy a ten pak rozhodne: “Celou firmu balíme a jedeme na cestu kolem světa.” Nebo “Celý barák přetřeme na růžovo a nasázíme kolem tulipány”. Znáte to? Když někdo “zničehonic” změnil svůj život od základu?

Někdy jde na to lopata zespoda. Když na ni nikdo nereaguje, tak začne křičet i když se nic neděje, mlátit do krabice a dupat po celý den. To jsou zase stavy chronických úzkostí. HR je totálně přetížené, neustále posílá “ohrožení” a manažer neví, co má dělat.

Problémy ale nemusí vytvářet jen lopata. Takový HR manažer si umí taky pěkně vymýšlet. Když vidí, že nahoře panikaří a nechápou, je potřeba zprávy trochu upravovat. Třeba tohle napětí, co by mělo znamenat “ohrožení”, tak se dá taky s kreativním manuálem přeložit jako “láska”, ne? Případně to trochu uhlaďme. Z paniky udělejme mírné znepokojení. Nebo tady ten totální kolaps přeložme jako “výzvu”. Manažer bude klidný. Bohužel, krabice reality je neúprosná, takže systém brzy při špatném emočním čtení vnitřní reality narazí.

Nebudu z manažera dělat démona. Má roli vskutku náročnou a je toho na něj moc. Někdy tedy není divu, že občas vyhoří. Řekne si: “Je mi to jedno. Ať si tam dělají co chtějí.” a sedí a kouká do stěny. Firma běží ze setrvačnosti, vedení se odpojilo od emocí i od těla, v srdci je prázdno. Dochází k depresi.

          Všechny tyto neblahé situace jsou adaptací firmy na nefungující komunikaci v systému, která kromě svéhlavosti manažera vzniká často kvůli špatně napsanému Manuálu zkušeností. Manažer sype do intrnetu otázky “Co dělám blbě?” a pak udělá to nejlepší rozhodnutí. Najme si externí konzultanty. Firmu “Psychoterapie”. Ta nejen že umí nastavit ve firmě lepší komunikační kanály. Ale ještě umí vzít Manuál zkušeností a řádně ho doplnit, proškrtat a napsat hromadu poznámek pod čarou. A co udělá nejcennějšího? Vezme manažera za ruku, sjede s ním za HR manažerem a celý ten Manuál zkušeností mu dá k nahlédnutí.