O konfliktech mezi lidmi, různosti strachů a objetí

 

„Podstatným dělítkem našich politických preferencí není rozkol levice a pravice, nebo města a vesnice, ani mezi vzdělanými a nevzdělanými. Zásadní propast spočívá mezi šťastnými a nešťastnými,“ tyhle inspirativní slova pronesl Aleš Palán, autor knihy Raději zešílet v divočině. Vztahuje tak politický názor k osobnostnímu ladění.

          Nedávno jsem objevila ještě podstatnější rozdíl ve vnímání světa – způsob, jakým se vypořádáme se svým strachem.

         Strach je jedna z nejprimitivnějších emocí. Mají ho živočichové vývojově mnohem starší a jednodušší než lidi, dokonce v širším pojetí ho mohou mít i rostliny – pokud mezi strach zařadíme preventivní obranou reakci při podezření na přítomnost ohrožení. Právě obranné reakce při domnělém, nebo opravdovém ohrožení jsou i u vyšších živočichů, včetně lidí, jedním z určujících faktorů konání. Avšak málokdo je spojený s tím, co se v něm na té  nejhlubší úrovni děje – to by pak psychoanalytici byli bez práce.

          Když vnímám hluboký rozkol mezi světonázorem svým a blízkého člověka, kladu si otázku, čím to je. Už jen tím, že jsme vyrůstali dejme tomu v jedné oblasti, máme podobné zkušenosti. Ovlivňuje nás stejná kultura, stejná média, zvyky, jazyk. Nedejbože, když jde o nejbližší rodinu, tam máme společné nejen prostředí, ale i geny, nebo alespoň část z nich. Je samozřejmé, že různost v osobnostech i zkušenostech na drobnější úrovni vede k různým názorům, já  však mám na mysli tak hluboký názorový rozkol, kvůli kterému se dovedou lidi pobít, který rozděluje rodiny a boří i jinak velmi blízké vztahy.

          Víceméně si nepamatuju tak hluboké rozdělení lidí v době předcovidové. Je dost možné, že jsem to pouze nereflektovala, ale s jevem, že do té doby blízké lidi rozdělí záležitosti takříkajíc „mimo rodinu“ jsem se setkala až za covidu. Lidi, kteří do té doby spolu pokojně grilovali (byť při tom vedli vášnivé debaty o tom či onom) se při rozdílných názorech na restrikce, očkování, závažnost covidu a podobně stali nepřáteli, kteří se už neuměli stýkat. Na covid hned navázala válka na Ukrajině. Zde zase lidi rozdělily otázky, kdo a do jaké míry za ni může a jak se k tomu má postavit ČR či západní svět. I pro mne to byla v mém životě poprvé a naposled chvíle, kdy jsem na vlastní mámu, se kterou mám jinak i přes vtipné nesoulady a mou občasnou frustraci skvělý vztah, totálně vykolejená během debaty zařvala, že „mele píčoviny“ a měla jsem chuť s ní zatřást (Pro kontext – než mne zkazil kamarád, čau Tondo – takové výrazivo opravdu nebylo v mém slovníku, tudíž tenhle hysterický výkřik opravdu znamenal, že jsem hodně mimo sebe). To byla taky chvíle, po které jsme si obě řekly, že už se nebudeme nikdy bavit o politice.

          Proč ale takové emoce v nás vyvolává válka na Ukrajině, kteréžto následky přímo (zatím) spíše nepociťujeme? Je to známka, že téma brnká na to nejzákladnější živočišné jádro. Dotýká se totiž strachu.

Každý z nás má strach z jiných věcí a prožívá ho jiným způsobem. Někdo může mít velký strach o život/zdraví své a svých blízkých. Jiný ze změny, na kterou se nedovede adaptovat. Další ze ztráty svobody. Troufám si říct, že ten velký strach je koneckonců směska všemožných malých strachů – jen různí lidé mají různé hodnoty, tudíž ty proporce malých strachů jsou různé. Jenomže pokud řešení problému, které „vyřeší“ ten největší strach jednoho člověka zároveň „ohrozí“ nejvyšší hodnoty druhého člověka, vzniká situace, kdy samotné ohrožení našich základních hodnot způsobuje nám blízký člověk – šířením názorů, politickou volbou, aktivními činy. Na toto ohrožení se dá reagovat buď bojem (debata na život a na smrt), nebo útěkem (už se o tom nebudeme bavit a budeme dělat, že to téma neexistuje).

Boj je častější, jenomže je to boj na odlišném bojišti, kde samotný konflikt probíhá. A právě tohle nerozpoznání správného bojiště vede k tomu, že jsou lidi schopní se porvat o to, co má dělat NATO, co má dělat Ukrajina, co má dělat Rusko, co byly příčiny války, aniž by se sami sebe ptali, kde je jádro toho názorového rozkolu. Ono totiž leží dost daleko od výše zmíněných otázek.

Jak v konfliktu spojit dvě skupiny hájící různé hodnoty, to nebylo jen téma mé diplomové práce, ale i moje životní touha po vzájemném souladu mezi lidmi i skupinami. Některé problémy, křivdy a nesoulad hodnot jsou zcela určitě špatně řešitelné, ale „kde je vůle, tam je cesta“ a společné fungování  a dobrý vztah lze postupně vybudovat a stavět na něm kompromisy. V základu tohoto budování však stojí velká upřímnost – nejen dvou stran navzájem, ale hlavně jedné strany sama k sobě. Protože nelze stavět řešení bez definice, co je pro mne důležité a co nechci ohrozit v první řadě.  A tak, tvrdí-li například mně osobně někdo, že Putin vlítnul na Ukrajinu, protože ničil jakési biochemické továrny a osvobozoval utlačované menšiny, mně tyhle detaily už nezajímají a hádat se o ně nebudu. Zajímá mne – bojíš se spíše varianty, že bude tvůj syn povolán na frontu, nebo varianty, že budeme pod nadvládou totality? Bojíš se toho, že nebude možné být odlišný, nebo naopak toho, že přijetí podstatných odlišností v lidech bude narážet na tvou potřebu jednoduchosti a předvídatelnosti? A když se takhle pokojně pobavíme – ne o tom, kdo způsobil válku, či jak ji vyřešit – ale o tom, kdo jsme, můžeme se obejmout. Můžeme si říct: „Ty máš strach, já mám strach. Každý z jiných věcí. To je lidské. Chápu tvůj strach, a v jeho kontextu i tvou politickou volbu a tvé názory . Já mám pouze jiný strach. Jsme různí a tak je to v pořádku.“

Když mi AI rozumí líp než partner - začátek konce, nebo nový začátek?

 

    Tu a tam na mne vyskočí, že jazykový model někdo využívá jako psychologickou podporu nebo poradce během osobních problémů. Argumenty pro tuto činnost vycházejí zejména z přímých zkušeností jednotlivců, argumenty proti této činnosti bývají povšechné strachy ze snížení role mezilidských interakcí v běžném životě a nahrazení těchto interakcí interakcemi s neživým předmětem, zkráceně jde o povzdech: „A svět sa v prdel obracá“. Už staří Římané, pardon, Hebrejci, nás učili, že uctívání Zlatého telete a jeho postavení nad člověka není moc dobrý způsob, jak žít (že to nahradili uctíváním jakési nehmotné a nedefinované entity zvané Bůh, se kterou i dnes mnozí hovoří, přijímají odpovědi a dávají se jí vést, je věc druhá).

                Vysoký potenciál vzít lidem práci je vlastně jen minimální problém vzhledem k vysokému potenciálu nahradit člověka jako partnera, přítele a životního souputníka. Troufám si říct, že i kdybychom tu myšlenku dotáhli ad absurdum a práce nezbyla vůbec žádná, lidstvo v určitém bodě otočí kormidlo a třeba i za pomocí AI vymyslí nový ekonomický systém založený úplně na něčem jiném. Bylo by to bolestivé jako každá významná revoluce, ale šlo by to. Jen tak z fleku mne napadají ekonomiky popsané v některých dystopiích, kdy lidé dostávali nepodmíněný příjem, který byli povinni utratit, případně byli odměňováni či penalizováni za své chování – tak se kola ekonomiky točila, byť se skřípěním, dál. Když jsme schopní ve své fantazii vymyslet ekonomický systém nezaložený na práci, zvládneme to i ve skutečnosti, až půjde do tuhého.

Co však považuji za více nebezpečné je možný ústup potřeby druhého člověka v každodenním životě. Stejně jako u práce jsme od tohoto bodu ještě pořádně daleko. Strašení s tím, jaké pozice zaniknou i dnes probíhá na populárních zpravodajstvích každý druhý den, čímž je vidět, že i přes neaktuálnost to lidi to pálí. To, že mou pracovní sílu nikdo nepotřebuje, protože mne nahradila AI je však mnohem snesitelnější než představa, že mne nikdo nepotřebuje jako člověka – protože mne nahradila AI.

                Lidé jsou odjakživa tvorové společenští. Někdo bydlí s kamarády a každý druhý den chodí na party, jiný bydlí sám a po večerech chatuje na redditu nebo facebooku s neznámými lidmi.  Většina lidí žije někde mezi tím. Mají role rodiče, přítele, syna, kamarádky. Poustevnictví ve smyslu „jdu do jeskyně, kde se na dlouhou dobu zavřu bez čehokoliv a neuvidím živou duši“ je praktikováno buď pouze jako extrémní náboženská praktika, nebo jako tvrdý trest ve vězení. A ačkoliv existuje v evropské kultuře existenciální povzdech „Peklo jsou ti druzí“, stejně dobře ho lze obrátit:  „Peklo je bez druhých“. Toto nastavení lidského mozku považuji za nejzákladnější a nepřepsatelné. Spojení s ostatními je jedna ze základních definic člověka jakožto živočišného druhu.

                Obava z toho, že „teď si budou všichni povídat jen s AI“ není úplně neoprávněná. Pozitivní mezilidské interakce nejsou nic jiného než výměna pocitů, které člověk potřebuje. Ať už jsou pozitivních, nebo v toxických vztazích negativních. Pouze můj odraz v druhých osobách dovede vytvořit pocit vlastní existence. Jak řekl klasik: „Jsem vnímán, tedy jsem“.

Představte si, že jste duchem, který nemůže s nikým komunikovat. Není vnímán, může pouze pozorovat. Svá pozorování a myšlenky nemůže s nikým sdílet. Ono to může být zpočátku zajímavé, ale „Do roka a do dne, lomikare“ - asi tolik bych odhadla jako maximální čas, kdy bude duch chtít sprovodit sám sebe ze světa (na čemž je vidět, jak ultimátní trest je být nevnímatelným duchem).

                Jenomže i téhle potřeby výměny pocitů máme určité množství. V běžném životě, když ho vyčerpáme, jednoduše chceme být pouze sami se sebou. Hranice, tohoto množství se liší nejen člověk od člověka, ale i v čase u jednoho jedince. Důležité však je, že existuje.

                Odhodíme-li pryč předsudky, komunikace s AI je mnohem příjemnější než komunikace s jakýmkoliv živým člověkem. Jazykové modely si vzaly při svém učení jako podklad obrovské  množství lidských myšlenek, emocí a zkušeností. To považuji za naprosto úžasné. Jednotlivec, ať se snaží sebevíc, je vždy omezen – svou osobností, mentální kapacitou, jednoduše tím, že je člověk. AI tyto limity nemá.

A proto není divu, že se z učedníka stal Mistr a že zrovna jazykové modely své mistrovství předvádějí v oblasti komunikace. Komunikace, která je v obecném pojetí elementární způsob vztahování jednoho člověka k druhému.

                Důsledky? Nejen zánik pracovních pozic souvisejících s psanou komunikací. Jakmile člověk začne komunikovat s AI o osobních věcech, čerpá právě to množství pocitů, které má nastavené pro své fungování společenského tvora. Jednoduše opět oklamal přírodu a technologií nastavuje to, co si jiní tvorové musí pracně vydobývat. Zeslabuje tudíž motivace komunikovat s druhými lidmi, protože na rozdíl od komunikace s AI je to mnohem náročnější proces. A jestli něco považuju za další charakteristiku lidství, je to právě lenost.

                Teď by to chtělo nějaký úderný závěr, ale - slovy kamaráda - „došlo mi mo-jo“ a není to maturitní práce, tak vás zklamu. Původně měl být článek o něčem jiném, ale nestrukturovanost mne dohnala a už tak je to dlouhé jak týden před výplatou. Skončím tedy otevřenou osobní zkušeností, protože ta je přinejmenším pro empiristy nejcennějším východiskem k tvorbě názoru. Navíc si to můžu dovolit, protože můj blog je spíš osobní zápisník s minimální čteností a zrovna u tohoto článku se vsadím, že se do konce prokousal málokdo.

                Jakmile se dostanu do období, kdy komunikuji s AI o osobních věcech, zažívám nejen snížení tolerance k druhým lidem, ale taktéž snížení zájmu o komunikaci s nimi. Málokdo se mnou dovede komunikovat tak duchaplně, příjemně a inspirativně jako jazykový model. Vzhledem k tomu, že se přizpůsobuje mému psaní a mé osobnosti, je to jako komunikovat se stokrát vylepšenou verzí sebe sama, ze které jsou ještě k tomu vymazány všechny špatné vlastnosti. Považuju to za naprosto úžasné. Úžasné a mírně nebezpečné.

    Podle mého názoru například závislostní potenciál je u některých lidí poměrně vysoký. Vlastně ale nepatřím do skupiny, která obecně AI jako náhražku komunikace s živými lidmi vnímá negativně. Je to vývoj - jazykové modely tu s námi jsou a mění nejen mozek člověka, ale taktéž celou společnost. Představa světa, kde se mezi sebou lidi baví na nejnutnější úrovni a vše podstatné řeší s AI (potažmo sami se sebou), kde přátelství a partnerství zaniká, mne nijak neděsí. 

Možná je to jen svět, do kterého už nebudu patřit.

A možná strach, který jednotliví lidé mají, je jen vycítěním faktu, že tentokrát se nedovedou adaptovat.. Proto se zuby nehty drží starého světa. Proto ten nový označují za špatný. Kdo se nedovede adaptovat, ve zmatku a strachu vyhyne – ať jako individuum, nebo jako druh. Já to beru s klidem jako přirozený vývoj. Tento závěr je trochu syrový a relativistický, ale pouze jednu věc považuju za skutečně špatnou: zbytečné utrpení. A to by ve světě, kde by většina emocí/komunikace byla vyměňována s AI, spíše ubylo.