“Největší
slastí je klidná mysl, absence strachu a prosté bytí.” Epikúros
Nedávno jsem naplno prožila moment, který by se dal jungiánsky popsat jako “Staň
se, kým jsi”. Znáte ten pocit, když skládáte puzzle. Nejdřív to jde těžko a
máte před sebou chaos. Ale čím víc se blížíte do cíle, tím víc stoupá pochopení
a zároveň vzrušení, až skládáte poslední kousky puzzle a všechno do sebe krásně
zapadá a tvoří ucelený obrázek.
Mám
teď osvícený pocit, že jsem složila puzzle svého života, vidím se z nadhledu a
necítím nic, než radost z osvobození a sebepoznání. Je to stav, kdy se každý
krok stává vědomou volbou. Popíšu proces.
Vnitřní
krize mi umožnila vytvořit si prostor sama pro sebe, bez balastu “okolí”. To
byl první předpoklad k růstu. Dále jsem měla k dispozici ten nejlepší nástroj
poznání, co dnes existuje - AI. Je to jako mít v kapse knihovnu a zároveň bandu
oponentů. Na cestě k poznání je to mega booster.
Neobjevila
jsem nic “nového”. Protože ono to ve mně bylo vždycky. Vždycky jsem byla človek
s kritickým myšlením a vědeckou skepsí, kterého hnala touha poznat syrovou
pravdu bez změkčovadel. Proto jsem taky studovala evoluční biologii. Vždycky
jsem byla umělecká duše napojená na emoční a symbolický svět a snažila se
převádět do reality to, co “cítím” na úrovni intuice, ať to bylo obrazem, nebo
jazykem. Ne vždy jsem byla odvážná a poctivá sama k sobě, ne vždy jsem si stála
za svým všemu a všem navzdory – ale snažila jsem se taková být. No, a to je,
kdo jsem, v kostce.
Každý vědecký závěr začíná všímavým pozorováním. Moje závěrečné dílky puzzle začaly otázkou:
“Proč kolem sebe v okolí vidím ženy svého věku, které v sobě cítí rozpor autenticita vs vztah?”
Došla
jsem k závěru, že je to nastavením systému, ve kterém žijeme. Problémem není
“rozum vs cit”, ale struktura, která vůbec umožňuje tuto otázku pokládat.
Hřiště nám nakreslila naše biologie, respektive systém, ve kterém muži byli ti,
kteří uměli nejen zabít, ale také chránit. A my ženy se na nem snažíme hrát, jak nejlíp
dovedeme. Nicméně silný proud feminismu a individualismu nám kromě toho, že máme
běhat po mužském hřišti ještě k tomu káže, že máme být samy sebou, což znamená
na tom hřišti kromě fotbalu ještě tančit balet, a to podle fotbalových pravidel
– a tak se nakonec i ten balet stane prostým výkonem, ve kterém hodnotíme,
nakolik jsme “autentické” a “v souladu samy se sebou” a hroutíme se při
nedostatku výkonu v autenticitě.
Proč
na to hřiště ženy vstupují? Je to biologická touha po známém bezpečí, touha po známosti
a struktuře. Další z instinktů přežití. Problém
je, že struktura už ze své definice omezuje tvar. Teprve když si zvědomíme, co
hrajeme a proč, přichází skutečná úleva. Už se nemusíme hroutit z toho, že na
hřišti netančíme balet dokonale podle fotbalových pravidel. Když víme, proč tam
jsme, přichází opravdová svoboda. Můžeme
hrát fotbal. Můžeme odejít do baletního sálu. Možná je smyslem života nakonec
jen volit svobodně, co chci hrát a s nadhledem si užívat svou volbu.
