O kráse, vzdoru, autenticitě a toleranci

          Moje poslední blogové zápisy byly takovým házením kamenů do klidné hladiny, tak proč v tom nepokračovat. Dnes tedy napíšu takový osobnější zápis, něco málo o kráse. Přečetla jsem to už pětkrát a jsou tu zase smíchané jabka s hruškama. Nenaděláš nic.

Krása jako vzdor

                    Před sedmi lety jsem natrávila až moc času v nemocnicích. Můj nejdelší pobyt ve Vsetínské  nemocnici mi zpříjemňovala Natálka, o pár let mladší holčina. Pamatuju si, jak jsme si jednou nechaly příbuznými donést rtěnky. Vlasy zležené, v bílých nemocničních hábitech, ruce rozpíchané kanylami, na jedné kanyle vlastně rovnou napojené na nějaké momentální dryáky – namalovaly jsme si pusu a učesaly se. To bylo milé ráno, když přišel mladý doktor na vizitu. Pak mne nechal vyhrnout košili, aby mne prohmatal, a na břiše někde mezi sešitými dírami jsem měla rtěnkou namalovaného velkého smajlíka. Jestli si chci něco pamatovat z nemocnice, tak tohle.

          Člověk by řekl, rtěnka, taková povrchnost. Je to pravda, ale ne výhradně. Demonstrace marnosti může být projevem vnitřního vzdoru proti všemu špatnému, co se kolem děje. Květina, která se rozhodla kvést v centimetrové škvíře uprostřed betonu. Malby, básně na stěně v Osvětimi, zdokumentovaná vysoká hodnota rtěnek či parfémů například v ghettech. Je to vzdor vycházející z velmi hlubokých míst. Krása je něco naprosto zbytečného a  prožívat ji právě s tímto vědomím zbytečnosti je hluboké, vnitřní a nezcizitelné a může působit jako kotva osobní identity, zvlášť v těžkých a náročných situacích. A tím se z tak zbytečné věci udělá naopak něco s nejvyšší hodnotou.

    Nejde však pouze jen o samotný vzdor v schopnosti dovolit si marnivost a přijmout marnost,  funguje to i v opačném směru - něco tak povrchního může být tím nejsilnějším možným prostředkem k vyjádření obecného vzdoru proti čemukoliv.  Připadla mi na mysl scéna z Hladových her, kde se z šatů stal symbol protestu - typický příklad, nakolik silná může být móda - tato ""povrchnost"" stála návrháře samozřejmě život. 

(ale musí se nechat, že ty šaty byly fakt krásné - mluvím o scéně kdy se z bílých svatebních šatů stanou tmavěmodré šaty s křídly - symbol reprodrozda)

Vzhledová autenticita a kmenové vyloučení

          Přesto všechno existuje velká skupina lidí, kteří se od smyslu pro krásu záměrně nebo nezáměrně odpojili. Obrazy, design, poezie jsou pro ně cizí jazyk. Byla jsem vychována v rodině, kde mi bylo vštěpováno, že krása je povrchní. Umění zde bylo vnímáno jen buď jako řemeslo (ve smyslu technického provedení a umu) nebo jako prostředek na směnu peněz. Trvalo mi 30 let najít si svou pozici a přestat se cítit vinná za to, že jsem tak povrchní, že dovedu mít radost z pěkných věcí, vždycky když se na ně kouknu.

          Už jsem to nějak přijala, ale zpracované to ještě nemám. Proto jsem hodně vnímavá (rozuměj napruzená) na řeči typu:

„Nesnáším namalované holky, nejlepší je přirozená krása.“

„Podpatky se mi hnusí, nejlepší je tričko a kecky, protože to aspoň nebude žádná dylina.“

„Moc šperků. Moc tetování. Růžové vlasy. Chce ze sebe dělat něco extra.“

„Ta má řasy. Asi nemá nic jiného čím by zaujmula.“

V některé společnosti se žena velmi vymyká, když přijde neupravená. Stejně početná je však ta, kde přijít upravená (= jakákoliv forma vzhledu, u kterého je jasné, že na něm žena natrávila svůj čas/peníze) je silně podezřelé a ihned to vyvolá ranec předsudků.

„Čím delší nehty, umělé řasy, čím silnější make-up, tím nižší IQ.“ 

Spousta lidí by s tímto výrokem souhlasila, nemluví to však i ničem jiném, než o nich samých. Je jasné, že co se týče estetiky, každý má svůj šálek čaje. Ale kolikrát  mi přijde, že to naprosté odmítnutí snahy ostatních se líbit je spíš póza ve stylu: 

„Koukejte na mne, jak hlubokou duši mám, protože mi jde o vnitřní krásu, ne o tu vnější.“ 

Mně osobně to neukazuje na hlubokou duši, spíš jako na hlubokou hloupost a netoleranci.

S holčičkami máme rády nalepovací blyštivé kamínky. Když si je Emma vzala poprvé do školy v česku, snažila jsem se jí to rozmluvit. Nechtěla jsem, aby si o ní říkali, že se liší a snaží se zaujmout. Teď už jsem se posunula jinam.  Je přece každého věc, jakým způsobem projevuje svou identitu – někdo nosí na hlavě šátek, jiný nalepovací kamínky. Nikdo nikoho neomezuje. Samozřejmě dětem vysvětlím, že  někteří lidi můžou na člověka, co se vymyká vzhledem, reagovat tak či onak a že je možné, že je to bude mrzet. Když mi Emma poprvé řekla, že to chápe, ale že na ně kašle, dalo to pozitivní impuls i mně. Už se méně bojím nosit výrazné věci, když mám na ně zrovna náladu. Jít po vesnici s výraznou rtěnkou, nalepit si na obličej kamínky, nebo cokoliv jiného, co mne „vyloučí z kmene“. 

Netolerance je všude dost, začínám si říkat, jestli potřebuju být přijímaná zrovna netolerantními lidmi, kteří nedovedou přijmout ani tak jednoduchou věc, jako je vyjádření něčí autenticity pomocí oblečení, šperků a líčení. Na druhou stranu, skončeme opět Kapitolem  a jeho módními kreacemi – jsou módní výstřelky znamení společenského liberalismu, nebo společenské dekadence?

 Nebo jsou tyto dvě věci dokonce dvě strany jedné mince odmítnutí tradičních hodnot – snahy být svobodný alespoň co se svého vzhledu týče přesto, že tím zčásti mizí soudržnost, řád a pravidla?