Dovolená s rodinkou v Malaze

 

Po desíti letech konečně zahraniční zájezd. Děti dorostly do věku, kdy si můžeme v letadle zdřímnout bez toho, abychom riskovali že své dítě uvidíme mávat vně okénka. Snad tedy i do věku, kdy bude dovolená dovolenou a ne "ztíženou péčí o děti".

               Vybrali jsme si Malagu, a to z důvodu že a) manžel tam už byl a je to tam prý super b) bude tam v říjnu teplo, takže si prodloužíme léto. Ono to by platilo i o Egyptě či Tunisu, mně se však příčí dovolenkové resorty. Z toho důvodu preferuju Evropu, kde se přes AirBnB nebo booking můžete domluvit s místníma a je to takříkajíc na pohodku. Jelikož to bylo moje první cestování po tak dlouhé době, ráda bych zde popsala, co mne všechno zaujalo.

Lety, letenky, letiště...a další doprava

     Jelikož jsme včasní, tak jsme si letenky a ubytko objednávali už v lednu. Ve snaze ušetřit jsme letenky objednávali přes kiwi.com a cesta tam byla s přestupem. Během roku nám WizzAir asi čtyřikrát změnil čas nebo dokonce i datum odletu tak, že lety nenavazovaly. Probíhalo dlouhé dopisování si s kiwi. Long story short, nikdy nebudu kupovat letenku s WizzAir. Také nebudu už nikdy kupovat letenku přes kiwi.com. Celá tato story skončila tím, že jsme 13000 jen tak vyhodili oknem bez nároku na kompenzaci a nakonec z nich stejně vytřepali přístupové údaje ke všem letenkám, které jsme teda měli v plánu projet, a řešili si všechno sami, protože u nich už jen čekat na check-in, nebo se dobrat informace, kolik teda kiláže máme na konkrétní let zaplacený v kufru, bylo na hodně dlouhé lokty. Že jsme udělali dobře, že jsme se na ně vykašlali, jsme si taktéž potvrdili při cestě na letiště, kdy nám došla SMSka, že původně zakoupený lets WizzAirem je o den a půl opožděn.

               Když srovnám letiště v Malaze a v Praze, tak Praha je úplně trapná.  Přesto, že na letišti při odletu z Malagy bylo srovnatelně lidí, personál byl celkově mnohem příjemnější a pohodovější. Z Prahy jsem měla dojem uspěchanosti, z Malagy pohody. Mohly za to i technologie - člověk si sám sobě zvážil a odbavil kufr, na bezpečnostní kontrole bylo asi dvakrát tolik pásů, takže rychleji švihala a občanky po nás chtěli až na konečné bráně. I organizovanost byla mnohem flexibilnější. Ještě k tomu na záchodech byl speciální čepovač na vodu do flašky.

               V Malaze funguje autobusová doprava, nicméně my si na první dny naplánovali výlety mimo město a proto jsme si půjčovali auto. Auto jsme si zapůjčili s wiberem přes booking.com. Z letiště vás do autopůjčovny odveze dodávka, v samotné autopůjčovně uměli anglicky a celkově to tam docela švihalo. I zde tedy doporučuji přednostní vyřízení přes internet. Trochu blbé bylo, že nám auto dovezli čerstvě vyjeté z myčky. Přes kapky jsme si je tedy nemohli pořádně prohlédnout, a jelikož už bylo dost horko, nechtěli jsme čekat až to uschne. Naskákali jsme do něj a jeli na místo ubytování.

               Co se týče parkování, tak před odjezdem do Malagy je třeba chvíli nacvičovat na Praze 1. Parkování je pouze podélné a auta parkují fakt všude, naňahnaná na sebe. Každé druhé auto je dorýpané a bourané, což trochu zvýšilo naši nervozitu ohledně 20 000 Kč vysokého depositu v autopůjčovně. I přesto ale nedoporučuju stát na zákazu stání. Když jsme tam měli zaparkováno, a já čistila auto před vrácením do půjčovny, místní policie byla poměrně neoblomná :-)

Okraj Rondy, historického městečka vzdáleného asi 1,5 h jízdy autem z Malagy

               V půlce týdne jsme vraceli auto a dopravovali se pouze MHD. Myslela jsem, že nezažiju nic vtipnějšího než italskou dopravu. Mýlila jsem se, španělé to pokořili. Takže: v Malaze v jízdních řádech nenajdete názvy zastávek. Pouze názvy ulic, kde autobus zajíždí. Ještě k tomu se stává, že jedna ulice se první dva kilometry jmenuje nějak a druhé dva zase jinak.  Na ulici je třeba i deset zastávek, takže když zastavujete, tak to vypadá třeba takto: Proxima parada (další zastávka): Avda. Juan Sebastián Elcano - Arroyo Jaboneros. Zapamatovat si ale název zastávky vám někdy nepomůže. A už vůbec ne používat google, který má názvy zastávek často blbě. Stalo se nám třeba to, že jsme snaživému řidiči řekli, že chceme na Caraterra Almeria, kterou má ve svém jízdním řádu a jeli jsme tam už po čtvrté a vždy bez problémů, a po dlouhé nedařené domluvě ruka noha zahlásil  "El palo", což je název místního kostela a teprve pak jsme se domluvili. Je to asi stejné, jako když vás známý řidič Lojza háže "K hospodě", což je neoficiální název nějaké zastávky ve vsi. Jen je to na úrovni města velikosti Brno :-D.

               Taky zajímavé bylo, když Martin cestoval mimo město a zjistil, že zastávka se stejným názvem se nachází na mapě dvakrát a to tři ulice od sebe. Takže stejně jako v Itálii, je dobrý mít po ruce pro jistotu mapku řidičovi ukázat, kdeže to jedete a po cestě sledovat GPS, aby člověk tak nějak včas vystoupil.

Jestli má mít něco Andalusie ve znaku, je to jistě kruhový objezd. Ty jsou tam opravdu veeeeelmi časté a najdete je v každé zapadlé vesničce.

Ubytování

               Jak jsem psala, nemám ráda resorty. Booking ani tentokrát nezklamal a my si tak pronajali krásný apartmán stranou hlavní ulice, a to doslova na pláži. S úžasnou terasou směrem k moři, třemi samostatnými ložnicemi, velkou vybavenou kuchyní včetně pračky a vůbec se vším, co by mohla rodina s dětmi potřebovat. Pod námi bydlela naše bytná a anglicky neuměla ani ň. Ale vše, co jsme potřebovali, jsme si krásně domluvili pomocí google překladače a Martinových čtyř let gymplácké španělštiny.

Posezení na terase, prakticky jsme jinde nejedli. Teda kromě těch milionů svačinek na výletech.

Jídlo a pití

               All-inclusive je sice fajn, ale má dva neduhy. První je, že se přežírám a z dovči pak odjíždím jak koule a druhý, že má nějaká pravidla (časy snídaní, večeří, společná restaurace a pod). Mám ráda svobodu a navíc moc ráda jím tam, kde jedí místní. Proto ráda sháním jídlo"po vlastní ose". Hned první den jsem vykoumala, že místní chodí po ulici často s nějakým papírovým pytlíčkem. Má gastrodetektivní intuice brzo odhalila boží pekárnu na rohu. Tu jsme štědře a každodenně dotovali a oni nás na oplátku dotovali dobrůtkama. Nicméně vliv arabské kultury je zde vážně znát. Dáte-li si koblížek, je v něm asi 1 cm těsta a 10 cm náplně. To celé je omáčené v čokoládě a posypané čokoládovou posypkou. Zkráceně řečeno, sladké pečivo je fakt hodně sladké. Jednou jsme si takhle dali do nosu a skoro nikdo tu svou sladkou snídani nedojedl. A i slané pečivo umí překvapit, například obyčejný sezamový chléb byl očividně v nějaké fázi své výroby kámoš s banánem. 

Pekárna/cukrárna s krycím jménem Cukrovkářova pomsta

    Někdy k začátku týdnu jsme jeli nakoupit větší nákup do Lidlu. Ceny jsou víceméně podobné jako u nás, některá zelenina či ovoce dokonce i levnější. Asi deset druhů pidicroisantů s různými náplněmi potěší, ne však způsob nabírání pečiva, který probíhá skrz dlouhé kleště po jednom kuse. Je to trochu jako takový ten automat, do kterého hodíte mince a máte kleštěmi za určitý čas nabrat plyšáka.  Jogurty v našem balení v Malaze nevedou, jed pidi 50ml flaštičky. Jinak ale v Lidlu najdete klasické španělské potraviny - ovčí a kozí sýry, hromadu druhů uzenin, olivy a jiné "tapas" a tak dále.

               Pokud se teda nerozhodnete nakoupit v neděli. Protože v neděli nepremávají ani velké obchody typu Lidl. Všechno je zavřené a spousta obchodů otevírá dokonce až v úterý. Takže pokud budete spoléhat na to, že vodu koupíte "někde po cestě" jako my, tak to nemusí být pravda. Jinak voda je v Malaze pitná, jen je na našince poměrně chlorovaná. Ale co tam mají kvalitní a oproti nám levné, jsou džusy - i ty nejlevnější značky jsou husté a plné nektaru.

               Dále si zmínku zaslouží káva. Taktéž je zde  cítit vliv arábie, protože  i když  si dáte kapučino, tak fakt dostanete brchák tak dvakrát silnější než klasické černé kávy bez mléka v česku. Káva mne překvapila svojí cenou - zmiňované kapučíno koupíte i v tom nejcentrovatějším centru  zhruba za 70-90 kč, mimo centrum za polovic.

Náš cíl na dovolené je nechat nějaké drobky na každém místě, které se nám aspoň trochu líbilo. A je jich nemálo.

               Dále je třeba zmínit obchod Eroski -britský supermarket v Giblartaru - ano, i tam jsme byli na nějakou baštu :-) Ceny v librách teda drahé, ale anglie je v něm vidět: v životě jsem neviděla tak obrovský výběr snídaňových věcí (Cereálie, marmelády, a pod). Dále obří výběr čajů, například  černého čaje, u mne vyvolal nadšení. Manžel byl zase potěšený z bohaté nabídky piv, včetně zázvorových piv s příchutí a všelijakých speciálů, kterým já nerozumím.

Program

               Malaga a okolí je vyhlášené historickými monumenty. My byli omezení věkem a zájmy dětí, tak jsme si museli trochu vybírat. Nejsem úplně typ na ty "must-see" památky a i tady se mi potvrdilo, že nejkrásnější věci se musí člověk najít sám.

               V neděli jsme jeli do Rondy. To je městečko plné historických budov, které jsme vůbec nestihli obejít. Ale velmi pěkné byly dvě cesty - první, která začíná na parkovišti pod tím nejslavnějším mostem a vede nahoru. Je to stoupák s širokým výhledem do krajiny. Nad ním je parčík s fontánou, kde jsme odpočívali a poslouchali místního hudebníka, který valil na španělskou kytaru. Druhá pěkná cesta vedla od  z města k arabským lázním parkem, ve kterém rostla hromada divokých rajčat, bylinek a fíků. Když jsme dorazili k lázním, což byl náš cíl, zjistili jsme, že nám je mezitím zavřeli :-D ale právě od lázní vedle opět velmi pěkná cesta po starých schodech zase nahoru do města.

Zde žerem pro změnu v Rondě

               V pondělí jsme jeli na Gibraltar. Marťa strašil obříma frontama, ale jelikož jsme tam byli už v 9, tak tam žádné fronty nebyly. Gibraltar je taky minimálně na dva dny - jeden den samotný skalní výběžek, kde se dovezete lanovkou a kde je spousta zajímavých míst. Druhý den samotné historické městečko pod skálou, které my jsme si už užít nestihli. Co chci ale vypíchnout je jeskyně Svatého anděla Michaela. Ta mne doslova uchvátila, je tam promítání barev na zdi, taková podprahová hudba, pak jeviště s uměleckým promítáním - pro mne to byl opravdu silný zážitek a jestli bych měla někomu něco z jihu Španělska doporučit navštívit, pak je to tato nádherná a mnoha tajemstvími opředená jeskyně, posvátná už od dob začátku letopočtu, kdy jsou o ní první dochované zkazky.

               V úterý jsme si po takové náloži dali odpočinkový den s flákárnou u moře. Odměnou nám byl klišovitý západ slunce, který rozehrál nebe hodinové divadlo s červenými , oranžovými a fialovými odstíny. 

               Další dny jsem chtěla se jednak poflakovat na pláži, koupat se a sbírat mušle a druhak poznávat Malagu. Říká se, že Malaga je tak na jeden až dva dny. No, asi jak pro koho, nám to do konce týdne stačilo :-D Dávám si bohaté a dlouhé snídaně, takže vycházíme nejdřív v 10.  My s dětma jdeme tempem 100 m/hodinu, spoustu času trávíme u výloh, budov, a v mém případě také blouděním. Letos jsem v bloudění dokonce trhla i svůj rekord, obešla jsem totiž drobné náměstí a vydala se z něj tou samou ulicí, kterou jsem na něj přišla. Objevila jsem to, až když se mi Martin smál a když jsme narazili na dřevěné ptáčky ve výloze, nad kterými jsme se už jednou rozplývali :-D V Malaze je asi spousta "must-see" památek, o kterých se u mne na blogu moc nedočtete, ale něco zde vypíchnout musím. Zajímavý zážitek pro mne byl rybí trh ve velmi krásné budově se skleněnými vitrážemi.  To stojí za návštěvu. 

Dále je velmi pěkné Paseo del Parque, což je pro Španěly park, pro nás Čechy dlouhá a krásná venkovní subtropická botanická zahrada. Paseo del Parque a hrad Giblarfaro jsou spojené krásným terasovým parčíkem s hromadou kamenných struktur a kvetoucích rostlin - další krásné místo. 

Líbily se mi i plastelínové figurky a výjevy z historie v městském muzeu, kde jsme zalezli jen kvůli záchodu a nakonec jsme tam strávili půl druhé hodiny.

               Naopak vůbec bych nedoporučila vyhlášenou Alhazabu, což je ta nejvíc  must-see památka v Malaze. Byla tam taková hromada lidí, že člověk musel jít s nimi ve štosu, z každé strany se ozýval výklad v jiném jazyce pro bandu organizovaných turistů a všechno to dohromady způsobilo, že jsem vůbec nevnímala nějakého ducha místa, spíše chaos a tlačenici jak na Matějské pouti. O něco lepší je hrad Giblarfaro, kde se dá z Alhazaby dojít pěšky a je tam citelně míň lidí.

Ano, i v Alhazabě jsme žrali svačinky! I když tam už mi to bylo trochu blbé, protože to nebylo vůbec příjemné místo

               Na závěr bych to shrnula tak, že přes mou počáteční nenadšenost vůči Španělsku i mne Španělský jih velmi okouzlil. Milí lidé co neumí anglicky, ale přesto se s nimi domluvíte, uvolněná atmosféra, spousta dobrot, krásné čisté moře  - občas plné mušlí, jindy zase vlny na skákačku. Hromada vybavených hřišť pro děti, průchozí pláže, minimum hotelů přehrazujících pláže stovkou soukromých lehátek. Autentické domy a úzké uličky, svěží vzduch a hlavně hromada slunce, díky kterému kvete celé město.

 

 

Prokletí vysoké inteligence

 

Tento nevědecký článek klasicky plný otevřených a klasicky zmatených úvah se už chystám napsat už pár týdnů, ale soukromo-veřejná událost posledních dnů, kdy si vzal život top psychoterapeut, moje chystání šťouchla do akce.. Tak se mnou Chopin,Beethoven, a:

               Prokletí vysoké inteligence

        Úvaha 1:             Když jsem dočetla autobiografickou knížku "Neslibovala jsem ti procházku růžovým sadem", kladla jsem si otázku, proč zrovna Debora (hlavní hrdinka) podlehla schizofrenii. Nebagatelizuju její spouštěcí zážitky. Ale spíš mi běželo hlavou - jeden ve stejných zážitcích podlehne, druhý ne, defakto v té době nešlo o nic speciálního - necitlivý přístup lékařů, ambiciózní děda, narození sestry...a najednou tu máme vytvoření velmi komplexního vnitřního světa s vlastním jazykem a logikou, který nakonec převezme otěže a je lákavější než ten opravdový.

               Když odhlédneme od toho, že se vědci furt hádají o tom, co je to vlastně inteligence, tak mainstreamový pohled je, že kreativita je součást inteligence. A fantazie zase stojí v základu kreativity. Abyste si něco tak komplexního, jako složitý vnitřní fantazijní svět, mohli vytvořit, myslím, že je třeba mít mozek trochu bystrý. Jen tak můžete vytvořit vlastní jazyk (a pamatovat si ho), svět s postavami, které mají každá svůj charakter, historii, provázané vztahy, a do toho ještě zvládat nějakým způsobem tam promítat opravdový svět. Jaká reakce by u ní proběhla, kdyby nebyla tak geniální? ...

               Jsem si vědoma, že ne každá schizofrenie má tak komplexní podobu, jako ta Debořina. Někdy stačí mít v hlavě myšlenky, že po mně "někdo" jde a uvěřit tomu, a tam vlastně zase tolik fantazie třeba není. Je to tak:

Když máš intenzivní pocit, logika se podřídí a napasuje na něj cokoliv.

               Jelikož v psychologii má každý termín fluidní definici, věda nám o spojení schizofrenie a vysoké inteligence řekne v součtu "nevíme".

AI Gemini na mé otázky praví například:

 ""Teorie "přecitlivělosti": Některé teorie naznačují, že lidé s vyšší inteligencí mohou být citlivější na vnější podněty a mohou mít větší tendenci k přemýšlení o abstraktních konceptech, což by mohlo zvýšit riziko rozvoje schizofrenie.

Genetická predispozice: Mohou existovat určité genetické varianty, které souvisejí jak s vyšší inteligencí, tak se zvýšeným rizikem schizofrenie.""

               Úvaha 2:             Zastavím se u té teorie přecitlivělosti. Defakto jsem došla k tomu, že je-li člověk vysoce inteligentní a ještě k tomu má citlivé srdce, vlastně mu nezbývá nic jiného, než se zbláznit. Někdo se zblázní trochu, jiný moc. Míra zbláznění a jeho podoba a případná škodlivost pak závisí na okolních vlivech. Lidi s vyšším IQ 

a) více čtou, takže mají více informací. Dostanou se pravděpodobněji k informacím typu kdo kde s kým válčil, kolik bylo mrtvých a jakou podobu měla genocida tam či onde. 

b) Mají komplexnější obrázek o světě - tj vidí v současnosti co hýbe světem (prachy, moc a šílenci) a co je pro srandu králíkům (láska, solidarita,soucit).

               Nejde z toho na vás deprese? Vím, že mám hodně inteligentních přátel a nikdo jiný můj blog nečte :-) Ale což o to, jste-li párkaři, umíte mávnout rukou nad tím, co je takzvaně mimo vaši "sféru vlivu". Pozor však, AI také říká, že co se týče deprese 

"" Vysoce inteligentní lidé si často kladou vysoké cíle a mají vysoké nároky na sebe samé. Pokud se jim nepodaří těchto cílů dosáhnout, mohou se cítit zklamaní a vyhořelí.

Přemýšlení o budoucnosti: Vysoce inteligentní lidé mají tendenci více přemýšlet o budoucnosti a vytvářet si různé scénáře, což může vést k úzkosti a depresím.

Perfekcionismus: Perfekcionismus, který se často vyskytuje u vysoce inteligentních jedinců, může být rizikovým faktorem pro rozvoj deprese.""

Takže i ty, kteří se starají o svůj píseček, může dlouhodobá nepohoda postihnout. Pořád si ale myslím, že tam musí být ten druhý faktor, to srdíčko. Inteligentní hajzl, ten totiž umí vytěžit okolí domrtě, cílů většinou dosáhne a z nějakého trápení okolo si hlavu nedělá. Vlastně inteligentního hajzla s depresí jsem ještě nepotkala, jen slyším, jak se koupou v dolarech.

        Úvaha 3:             Sebevrahovi se IQ měří blbě, a okolí pak třeba říká: "To byl tak inspirující, pozitivní člověk! "- viz případ z prvního odstavce. Taktéž inteligentní člověk umí depresi líp maskovat, oblafnout testy, když je třeba, atd. A když má citlivé srdíčko, tak tím nechce obtěžovat okolí.

        Úvaha 4:             Téma se mě (samozřejmě) dotýká osobně. Na oficiální měření IQ jsem byla dvakrát a výsledek byl v obou případech kolem 130. To bylo za mých mladých chytrých let, pak cca 3*20 bodů odešlo s mateřským mlékem ;-). Psychickou chorobou netrpím (i když, to si asi myslí mnoho z těch, co jí trpí :-P) , ale dospívání pro mne nebylo asi právě díky vysokému IQ spojenému právě s velkou fantazií i velkou citlivostí úplně nejsnadnější. To přátelé ví a víc to rozepisovat nebudu. Teď už jsem v pohodě, ale víte co? Umím si stále představit a mám pochopení pro inteligentní lidi, kteří prostě to, co kolem sebe vidí, neunesou.

               Slovy toho, kdo mne nakopl to konečně sepsat, a sorry že to dnes citovali už i v AHA a BLESKU: 

"A jestli bych měl definovat to, co v životě opravdu zabíjí, je to samota… Samota vás zničí…pomalu a spolehlivě." R. Ptáček

Inteligentní lidi určitě. Začnou se rýpat v sobě, rýpat v nicotnosti a nesmyslnosti existence sebe, lidstva i světa, až to celé rozprýpou. A jak víme, rýpance se mohou zanítit, a zánět móc bolí. A někdy na něj člověk i umře.