Jak si najít muže na seznamce aneb moderní randění, jak ho vidí člověk zapárovaný

Moderní seznamování

    Tento článek je ve shrnutí spousta slov o tématu, se kterým nemám moc zkušeností – o to víc mne ale zajímá a hltám všechno, co se ho týká a taky si o něm ráda povídám. (OK, to nebyl moc motivační úvod. Takže jinak, kamarádi: Velké + článku je, že ho nepomáhala psát AI, což už je v roce 2025 pomalu obdivuhodné a je to silný důvod, proč jej dočíst!). Článek o moderním seznamování.

    Kdo mne nezná osobně, tak jsem 15 let vdaná a mé zkušenosti se seznamkou tvoří pouhý třídenní experiment. Moje poslední seznamování přes internet probíhalo ještě přes portály “libimseti.cz”, případně diskuzní fora na seznamu a ICQ. Z pohledu dnešní mládeže to byla doba prehistorická, mileniálové si ještě možná se smíšenými pocity či s kapkou nostalgie na tyto časy vzpomenou. 

    Mám dojem, že u moderního randění přes internet “není čas ztrácet čas”. Doba instantní a beznámahová pronikla i do této sféry. Lidé k hledání partnera na internet přistupují jako ke koupi zboží ne eshopu:

- Zadám klíčová slova. 

-Zaujme mne produktová fotografie. U schopných marketéru samozřejmě vyjadřující emoce a řešení problému klienta – tudíž muž držící dítě, muž ňuchňající se s pejskem, případně muž před svým novým bávem. Bacha na to, některé ženské už vidí i za desátý roh a při výše zmíněných fotografiích mužů jim jde hlavou něco jako: “To tu dal naschvál, aby zabodoval, to je trapné”. Zajímavé je, že u žen žádné podobné fotoberličky nejsou, tam jde jednoduše o to vybalancovat problém, že chci vypadat co nejvíc sexy, ale zas né jak k…va. 

-Fotku a produkt máme, přečtu si popis produktu.

- Zaujme mne, tak objednávám. 

-Schůzka. Produkt splnil/nesplnil očekávání.

- Ještě že lidé nemohou po seznamce chtít vrácení peněz (=nebo spíše času přepočteného na peníze). 

    V době instantní je top prioritou samozřejmě eliminovat případnou ztrátu budoucího času - možností najít lepšího partnera. Tudíž moderní randící lidé doporučují, aby se člověk na prvním rande bavil o politice (=máme podobný světonázor), o tom, co od vztahu čekáme (včetně toho, zda a kolik chceme dětí, kde chceme bydlet, apod.), o minulých vztazích, jako odhalení toho, jak ke vztahům a parnterům obecně přistupujeme. Protějšek si už ve své hlavě tvoří jakýsi seznam “pro a proti” a v případě negativního výsledku v lepším případě po rande napíše, že to tedy nevyjde, v tom horším ani s touto zprávou nebude ztrácet čas, protože u produktu, který jste si zakoupili omylem, přece také jakýkoliv zájem mizí ve chvíli, kdy jej na poště předáte na vrácení. 

    Co mi na tom přijde tak fascinující (a stejnou mírou děsivé) je to, že tímto způsobem se seznamování stává pouze racionálním čistě obchodním konáním, kdy hlavním platidlem je čas. Je to vlastně téměř opak přirozeného seznamování, kdy se vztah vyvíjí od přátelského k mileneckému, případně oboustranná přitažlivost vede rovnou k mileneckému vztahu, kterému předchází prosté “zvířecí” oťukávání, dvoření, trocha cavyků, zkráceně řečeno erotické námluvy. Přirozené párování zcela v kontrastu s online párováním může trvat dlouho a výsledek je značně nejistý. To do akce na druhou stranu přináší spoustu zábavy, vzrušení a emocí.

     Kromě absence těchto tří životních radostí je zde další výrazný rozdíl, a velmi podstatný. Je to absence fyzické přitažlivosti, kterou ani nejlepší filtr na iPhonu nevyrobí. Čich prostě neoklameš a jak pravili američtí vědci, je to hlavně čich, kterým si vybíráme (hlavně my ženy, protože samozřejmě ženy jsou a musí být ve své biologické přirozenosti vybíravější) budoucí “otce svých dětí”. Ale ani když jim to psychologové rozrýpali vidlema, že nás přitahuje někdo kdo nám připomíná otce, a tak dale – ani to do profilu nenacpeš. 

    Jestli jste mentálně fit, tak si představte tento experiment. Vytvořím si experimentální širokou seznamkovou sociální bublinu, něco jako velkou skupinu lidí různých charakteristik, které potkávám v reálném životě. Tu na internet simuluje algoritmus předhazování výsledků. Například v mojí seznamkové bublině je takto v hlavě určitě vice vysokoškoláků, vice lidí s PhD titulem než lidí se základním vzděláním, vice lidí co mají rádi přírodu, co jsou ateisté, co jsou finančně zajištění a co jsou rodinné typy. 

Situace 1) Budu měsíc na seznamce a dám si za úkol se sejít s 20 muži, které jsem si pečlivě vybrala dle profilu.

Situace 2) Nechám si vybrat 20 mužů zcela náhodně a s těmi se sejdu.

 Já tvrdím, že v situaci 2 budu mít úplně stejnou úspěšnost budování jakéhokoliv mileneckého vztahu, než v situaci 1. A víte co? Možná bych si tipla, že i vyšší. Když se zamyslím, jak to vypadá reálně, tak mé sympatie mají většinou technicky uvažující muži. Na seznamce by ale tyto typy měli asi většinou velmi strohý popis sebe, který by mne nezaujal. Možná by si nedali ani tolik práce s nějakou lepší fotkou. Naopak na seznamce by mne zcela jistě zaujal pěkný muž s květnatým vyjadřováním. Na reálném rande si však umím představit, že by mne spíše štval svým všeználkovstvím a názorem na všechny ty “hloupější skupiny lidí”. 

    Na základě této úvahy, asi je na seznamce racionální chování 1) Do filtru si dát fakt jen to, přes co nejede vlak, např. Musí mít rád mého psa, nesmí být kuřák, musí být vyšší, a pod. 2) Z tohoto výběru lidí vybírat zcela náhodně a hodně se scházet, protože jde jen o pravděpodobnost setkání s “tím pravým”, kterou zvyšuji četností schůzek. 

    Já jako protentovečerní samozvaný vztahový psycholog bych řekla ještě toto:

 Co nejvíce vykomunikovat fotkami, kdo jsem. Pokud na fotkách působím například jako sebevědomý alfa samec (a ve skutečnosti nejsem), slečna to na rande pozná asi za 5 minut a jelikož očekávání nebylo naplněno, bude zklamaná. To mi přijde že je vůbec často kámen úrazu, jelikož obě pohlaví vytváří "sexy produktovou fotografii", ne reálný stav věci.

 Když funguje přitažlivost, tak co nejdříve se spolu vyspat, protože postel je místo, kde to musí ladit nejvíc. Nebavit se o politice (jéžišmarjá!), dětech a vážné otázky typu “kam to spěje” si možná začít pokládat až tak po pár měsících. Bavit se na prvním rande o dětech ve smyslu “sonduju, jak to máš, abych se rozhodl/a, jestli chci jít s tebou na druhou schůzku” by mi přišlo fakt hodně zvláštní. 

    Dále jednoduše nechat věci plynout a řídit se svými pocity a stranou dát racionální hodnocení typu jestli volíme stejnou stranu, máme stejné koníčky, nebo topíme doma na stejný stupeň. Mezitím co buduju jeden vztah, nebudovat jiný, dobré věci chtějí svůj čas. Vztah není byznys s časem, ale oboustranná přitažlivost, na které se pak staví dlouhotrvající láska, která pomáhá budovat a vědomě přijímat dlouhotrvající závazky.

 Bez jiskry prostě oheň nezaložíš.

Přátelé, se kterými se vídám osobně, těším se na debatu.

Dovolená s rodinkou v Malaze

 

Po desíti letech konečně zahraniční zájezd. Děti dorostly do věku, kdy si můžeme v letadle zdřímnout bez toho, abychom riskovali že své dítě uvidíme mávat vně okénka. Snad tedy i do věku, kdy bude dovolená dovolenou a ne "ztíženou péčí o děti".

               Vybrali jsme si Malagu, a to z důvodu že a) manžel tam už byl a je to tam prý super b) bude tam v říjnu teplo, takže si prodloužíme léto. Ono to by platilo i o Egyptě či Tunisu, mně se však příčí dovolenkové resorty. Z toho důvodu preferuju Evropu, kde se přes AirBnB nebo booking můžete domluvit s místníma a je to takříkajíc na pohodku. Jelikož to bylo moje první cestování po tak dlouhé době, ráda bych zde popsala, co mne všechno zaujalo.

Lety, letenky, letiště...a další doprava

     Jelikož jsme včasní, tak jsme si letenky a ubytko objednávali už v lednu. Ve snaze ušetřit jsme letenky objednávali přes kiwi.com a cesta tam byla s přestupem. Během roku nám WizzAir asi čtyřikrát změnil čas nebo dokonce i datum odletu tak, že lety nenavazovaly. Probíhalo dlouhé dopisování si s kiwi. Long story short, nikdy nebudu kupovat letenku s WizzAir. Také nebudu už nikdy kupovat letenku přes kiwi.com. Celá tato story skončila tím, že jsme 13000 jen tak vyhodili oknem bez nároku na kompenzaci a nakonec z nich stejně vytřepali přístupové údaje ke všem letenkám, které jsme teda měli v plánu projet, a řešili si všechno sami, protože u nich už jen čekat na check-in, nebo se dobrat informace, kolik teda kiláže máme na konkrétní let zaplacený v kufru, bylo na hodně dlouhé lokty. Že jsme udělali dobře, že jsme se na ně vykašlali, jsme si taktéž potvrdili při cestě na letiště, kdy nám došla SMSka, že původně zakoupený lets WizzAirem je o den a půl opožděn.

               Když srovnám letiště v Malaze a v Praze, tak Praha je úplně trapná.  Přesto, že na letišti při odletu z Malagy bylo srovnatelně lidí, personál byl celkově mnohem příjemnější a pohodovější. Z Prahy jsem měla dojem uspěchanosti, z Malagy pohody. Mohly za to i technologie - člověk si sám sobě zvážil a odbavil kufr, na bezpečnostní kontrole bylo asi dvakrát tolik pásů, takže rychleji švihala a občanky po nás chtěli až na konečné bráně. I organizovanost byla mnohem flexibilnější. Ještě k tomu na záchodech byl speciální čepovač na vodu do flašky.

               V Malaze funguje autobusová doprava, nicméně my si na první dny naplánovali výlety mimo město a proto jsme si půjčovali auto. Auto jsme si zapůjčili s wiberem přes booking.com. Z letiště vás do autopůjčovny odveze dodávka, v samotné autopůjčovně uměli anglicky a celkově to tam docela švihalo. I zde tedy doporučuji přednostní vyřízení přes internet. Trochu blbé bylo, že nám auto dovezli čerstvě vyjeté z myčky. Přes kapky jsme si je tedy nemohli pořádně prohlédnout, a jelikož už bylo dost horko, nechtěli jsme čekat až to uschne. Naskákali jsme do něj a jeli na místo ubytování.

               Co se týče parkování, tak před odjezdem do Malagy je třeba chvíli nacvičovat na Praze 1. Parkování je pouze podélné a auta parkují fakt všude, naňahnaná na sebe. Každé druhé auto je dorýpané a bourané, což trochu zvýšilo naši nervozitu ohledně 20 000 Kč vysokého depositu v autopůjčovně. I přesto ale nedoporučuju stát na zákazu stání. Když jsme tam měli zaparkováno, a já čistila auto před vrácením do půjčovny, místní policie byla poměrně neoblomná :-)

Okraj Rondy, historického městečka vzdáleného asi 1,5 h jízdy autem z Malagy

               V půlce týdne jsme vraceli auto a dopravovali se pouze MHD. Myslela jsem, že nezažiju nic vtipnějšího než italskou dopravu. Mýlila jsem se, španělé to pokořili. Takže: v Malaze v jízdních řádech nenajdete názvy zastávek. Pouze názvy ulic, kde autobus zajíždí. Ještě k tomu se stává, že jedna ulice se první dva kilometry jmenuje nějak a druhé dva zase jinak.  Na ulici je třeba i deset zastávek, takže když zastavujete, tak to vypadá třeba takto: Proxima parada (další zastávka): Avda. Juan Sebastián Elcano - Arroyo Jaboneros. Zapamatovat si ale název zastávky vám někdy nepomůže. A už vůbec ne používat google, který má názvy zastávek často blbě. Stalo se nám třeba to, že jsme snaživému řidiči řekli, že chceme na Caraterra Almeria, kterou má ve svém jízdním řádu a jeli jsme tam už po čtvrté a vždy bez problémů, a po dlouhé nedařené domluvě ruka noha zahlásil  "El palo", což je název místního kostela a teprve pak jsme se domluvili. Je to asi stejné, jako když vás známý řidič Lojza háže "K hospodě", což je neoficiální název nějaké zastávky ve vsi. Jen je to na úrovni města velikosti Brno :-D.

               Taky zajímavé bylo, když Martin cestoval mimo město a zjistil, že zastávka se stejným názvem se nachází na mapě dvakrát a to tři ulice od sebe. Takže stejně jako v Itálii, je dobrý mít po ruce pro jistotu mapku řidičovi ukázat, kdeže to jedete a po cestě sledovat GPS, aby člověk tak nějak včas vystoupil.

Jestli má mít něco Andalusie ve znaku, je to jistě kruhový objezd. Ty jsou tam opravdu veeeeelmi časté a najdete je v každé zapadlé vesničce.

Ubytování

               Jak jsem psala, nemám ráda resorty. Booking ani tentokrát nezklamal a my si tak pronajali krásný apartmán stranou hlavní ulice, a to doslova na pláži. S úžasnou terasou směrem k moři, třemi samostatnými ložnicemi, velkou vybavenou kuchyní včetně pračky a vůbec se vším, co by mohla rodina s dětmi potřebovat. Pod námi bydlela naše bytná a anglicky neuměla ani ň. Ale vše, co jsme potřebovali, jsme si krásně domluvili pomocí google překladače a Martinových čtyř let gymplácké španělštiny.

Posezení na terase, prakticky jsme jinde nejedli. Teda kromě těch milionů svačinek na výletech.

Jídlo a pití

               All-inclusive je sice fajn, ale má dva neduhy. První je, že se přežírám a z dovči pak odjíždím jak koule a druhý, že má nějaká pravidla (časy snídaní, večeří, společná restaurace a pod). Mám ráda svobodu a navíc moc ráda jím tam, kde jedí místní. Proto ráda sháním jídlo"po vlastní ose". Hned první den jsem vykoumala, že místní chodí po ulici často s nějakým papírovým pytlíčkem. Má gastrodetektivní intuice brzo odhalila boží pekárnu na rohu. Tu jsme štědře a každodenně dotovali a oni nás na oplátku dotovali dobrůtkama. Nicméně vliv arabské kultury je zde vážně znát. Dáte-li si koblížek, je v něm asi 1 cm těsta a 10 cm náplně. To celé je omáčené v čokoládě a posypané čokoládovou posypkou. Zkráceně řečeno, sladké pečivo je fakt hodně sladké. Jednou jsme si takhle dali do nosu a skoro nikdo tu svou sladkou snídani nedojedl. A i slané pečivo umí překvapit, například obyčejný sezamový chléb byl očividně v nějaké fázi své výroby kámoš s banánem. 

Pekárna/cukrárna s krycím jménem Cukrovkářova pomsta

    Někdy k začátku týdnu jsme jeli nakoupit větší nákup do Lidlu. Ceny jsou víceméně podobné jako u nás, některá zelenina či ovoce dokonce i levnější. Asi deset druhů pidicroisantů s různými náplněmi potěší, ne však způsob nabírání pečiva, který probíhá skrz dlouhé kleště po jednom kuse. Je to trochu jako takový ten automat, do kterého hodíte mince a máte kleštěmi za určitý čas nabrat plyšáka.  Jogurty v našem balení v Malaze nevedou, jed pidi 50ml flaštičky. Jinak ale v Lidlu najdete klasické španělské potraviny - ovčí a kozí sýry, hromadu druhů uzenin, olivy a jiné "tapas" a tak dále.

               Pokud se teda nerozhodnete nakoupit v neděli. Protože v neděli nepremávají ani velké obchody typu Lidl. Všechno je zavřené a spousta obchodů otevírá dokonce až v úterý. Takže pokud budete spoléhat na to, že vodu koupíte "někde po cestě" jako my, tak to nemusí být pravda. Jinak voda je v Malaze pitná, jen je na našince poměrně chlorovaná. Ale co tam mají kvalitní a oproti nám levné, jsou džusy - i ty nejlevnější značky jsou husté a plné nektaru.

               Dále si zmínku zaslouží káva. Taktéž je zde  cítit vliv arábie, protože  i když  si dáte kapučino, tak fakt dostanete brchák tak dvakrát silnější než klasické černé kávy bez mléka v česku. Káva mne překvapila svojí cenou - zmiňované kapučíno koupíte i v tom nejcentrovatějším centru  zhruba za 70-90 kč, mimo centrum za polovic.

Náš cíl na dovolené je nechat nějaké drobky na každém místě, které se nám aspoň trochu líbilo. A je jich nemálo.

               Dále je třeba zmínit obchod Eroski -britský supermarket v Giblartaru - ano, i tam jsme byli na nějakou baštu :-) Ceny v librách teda drahé, ale anglie je v něm vidět: v životě jsem neviděla tak obrovský výběr snídaňových věcí (Cereálie, marmelády, a pod). Dále obří výběr čajů, například  černého čaje, u mne vyvolal nadšení. Manžel byl zase potěšený z bohaté nabídky piv, včetně zázvorových piv s příchutí a všelijakých speciálů, kterým já nerozumím.

Program

               Malaga a okolí je vyhlášené historickými monumenty. My byli omezení věkem a zájmy dětí, tak jsme si museli trochu vybírat. Nejsem úplně typ na ty "must-see" památky a i tady se mi potvrdilo, že nejkrásnější věci se musí člověk najít sám.

               V neděli jsme jeli do Rondy. To je městečko plné historických budov, které jsme vůbec nestihli obejít. Ale velmi pěkné byly dvě cesty - první, která začíná na parkovišti pod tím nejslavnějším mostem a vede nahoru. Je to stoupák s širokým výhledem do krajiny. Nad ním je parčík s fontánou, kde jsme odpočívali a poslouchali místního hudebníka, který valil na španělskou kytaru. Druhá pěkná cesta vedla od  z města k arabským lázním parkem, ve kterém rostla hromada divokých rajčat, bylinek a fíků. Když jsme dorazili k lázním, což byl náš cíl, zjistili jsme, že nám je mezitím zavřeli :-D ale právě od lázní vedle opět velmi pěkná cesta po starých schodech zase nahoru do města.

Zde žerem pro změnu v Rondě

               V pondělí jsme jeli na Gibraltar. Marťa strašil obříma frontama, ale jelikož jsme tam byli už v 9, tak tam žádné fronty nebyly. Gibraltar je taky minimálně na dva dny - jeden den samotný skalní výběžek, kde se dovezete lanovkou a kde je spousta zajímavých míst. Druhý den samotné historické městečko pod skálou, které my jsme si už užít nestihli. Co chci ale vypíchnout je jeskyně Svatého anděla Michaela. Ta mne doslova uchvátila, je tam promítání barev na zdi, taková podprahová hudba, pak jeviště s uměleckým promítáním - pro mne to byl opravdu silný zážitek a jestli bych měla někomu něco z jihu Španělska doporučit navštívit, pak je to tato nádherná a mnoha tajemstvími opředená jeskyně, posvátná už od dob začátku letopočtu, kdy jsou o ní první dochované zkazky.

               V úterý jsme si po takové náloži dali odpočinkový den s flákárnou u moře. Odměnou nám byl klišovitý západ slunce, který rozehrál nebe hodinové divadlo s červenými , oranžovými a fialovými odstíny. 

               Další dny jsem chtěla se jednak poflakovat na pláži, koupat se a sbírat mušle a druhak poznávat Malagu. Říká se, že Malaga je tak na jeden až dva dny. No, asi jak pro koho, nám to do konce týdne stačilo :-D Dávám si bohaté a dlouhé snídaně, takže vycházíme nejdřív v 10.  My s dětma jdeme tempem 100 m/hodinu, spoustu času trávíme u výloh, budov, a v mém případě také blouděním. Letos jsem v bloudění dokonce trhla i svůj rekord, obešla jsem totiž drobné náměstí a vydala se z něj tou samou ulicí, kterou jsem na něj přišla. Objevila jsem to, až když se mi Martin smál a když jsme narazili na dřevěné ptáčky ve výloze, nad kterými jsme se už jednou rozplývali :-D V Malaze je asi spousta "must-see" památek, o kterých se u mne na blogu moc nedočtete, ale něco zde vypíchnout musím. Zajímavý zážitek pro mne byl rybí trh ve velmi krásné budově se skleněnými vitrážemi.  To stojí za návštěvu. 

Dále je velmi pěkné Paseo del Parque, což je pro Španěly park, pro nás Čechy dlouhá a krásná venkovní subtropická botanická zahrada. Paseo del Parque a hrad Giblarfaro jsou spojené krásným terasovým parčíkem s hromadou kamenných struktur a kvetoucích rostlin - další krásné místo. 

Líbily se mi i plastelínové figurky a výjevy z historie v městském muzeu, kde jsme zalezli jen kvůli záchodu a nakonec jsme tam strávili půl druhé hodiny.

               Naopak vůbec bych nedoporučila vyhlášenou Alhazabu, což je ta nejvíc  must-see památka v Malaze. Byla tam taková hromada lidí, že člověk musel jít s nimi ve štosu, z každé strany se ozýval výklad v jiném jazyce pro bandu organizovaných turistů a všechno to dohromady způsobilo, že jsem vůbec nevnímala nějakého ducha místa, spíše chaos a tlačenici jak na Matějské pouti. O něco lepší je hrad Giblarfaro, kde se dá z Alhazaby dojít pěšky a je tam citelně míň lidí.

Ano, i v Alhazabě jsme žrali svačinky! I když tam už mi to bylo trochu blbé, protože to nebylo vůbec příjemné místo

               Na závěr bych to shrnula tak, že přes mou počáteční nenadšenost vůči Španělsku i mne Španělský jih velmi okouzlil. Milí lidé co neumí anglicky, ale přesto se s nimi domluvíte, uvolněná atmosféra, spousta dobrot, krásné čisté moře  - občas plné mušlí, jindy zase vlny na skákačku. Hromada vybavených hřišť pro děti, průchozí pláže, minimum hotelů přehrazujících pláže stovkou soukromých lehátek. Autentické domy a úzké uličky, svěží vzduch a hlavně hromada slunce, díky kterému kvete celé město.

 

 

Prokletí vysoké inteligence

 

Tento nevědecký článek klasicky plný otevřených a klasicky zmatených úvah se už chystám napsat už pár týdnů, ale soukromo-veřejná událost posledních dnů, kdy si vzal život top psychoterapeut, moje chystání šťouchla do akce.. Tak se mnou Chopin,Beethoven, a:

               Prokletí vysoké inteligence

        Úvaha 1:             Když jsem dočetla autobiografickou knížku "Neslibovala jsem ti procházku růžovým sadem", kladla jsem si otázku, proč zrovna Debora (hlavní hrdinka) podlehla schizofrenii. Nebagatelizuju její spouštěcí zážitky. Ale spíš mi běželo hlavou - jeden ve stejných zážitcích podlehne, druhý ne, defakto v té době nešlo o nic speciálního - necitlivý přístup lékařů, ambiciózní děda, narození sestry...a najednou tu máme vytvoření velmi komplexního vnitřního světa s vlastním jazykem a logikou, který nakonec převezme otěže a je lákavější než ten opravdový.

               Když odhlédneme od toho, že se vědci furt hádají o tom, co je to vlastně inteligence, tak mainstreamový pohled je, že kreativita je součást inteligence. A fantazie zase stojí v základu kreativity. Abyste si něco tak komplexního, jako složitý vnitřní fantazijní svět, mohli vytvořit, myslím, že je třeba mít mozek trochu bystrý. Jen tak můžete vytvořit vlastní jazyk (a pamatovat si ho), svět s postavami, které mají každá svůj charakter, historii, provázané vztahy, a do toho ještě zvládat nějakým způsobem tam promítat opravdový svět. Jaká reakce by u ní proběhla, kdyby nebyla tak geniální? ...

               Jsem si vědoma, že ne každá schizofrenie má tak komplexní podobu, jako ta Debořina. Někdy stačí mít v hlavě myšlenky, že po mně "někdo" jde a uvěřit tomu, a tam vlastně zase tolik fantazie třeba není. Je to tak:

Když máš intenzivní pocit, logika se podřídí a napasuje na něj cokoliv.

               Jelikož v psychologii má každý termín fluidní definici, věda nám o spojení schizofrenie a vysoké inteligence řekne v součtu "nevíme".

AI Gemini na mé otázky praví například:

 ""Teorie "přecitlivělosti": Některé teorie naznačují, že lidé s vyšší inteligencí mohou být citlivější na vnější podněty a mohou mít větší tendenci k přemýšlení o abstraktních konceptech, což by mohlo zvýšit riziko rozvoje schizofrenie.

Genetická predispozice: Mohou existovat určité genetické varianty, které souvisejí jak s vyšší inteligencí, tak se zvýšeným rizikem schizofrenie.""

               Úvaha 2:             Zastavím se u té teorie přecitlivělosti. Defakto jsem došla k tomu, že je-li člověk vysoce inteligentní a ještě k tomu má citlivé srdce, vlastně mu nezbývá nic jiného, než se zbláznit. Někdo se zblázní trochu, jiný moc. Míra zbláznění a jeho podoba a případná škodlivost pak závisí na okolních vlivech. Lidi s vyšším IQ 

a) více čtou, takže mají více informací. Dostanou se pravděpodobněji k informacím typu kdo kde s kým válčil, kolik bylo mrtvých a jakou podobu měla genocida tam či onde. 

b) Mají komplexnější obrázek o světě - tj vidí v současnosti co hýbe světem (prachy, moc a šílenci) a co je pro srandu králíkům (láska, solidarita,soucit).

               Nejde z toho na vás deprese? Vím, že mám hodně inteligentních přátel a nikdo jiný můj blog nečte :-) Ale což o to, jste-li párkaři, umíte mávnout rukou nad tím, co je takzvaně mimo vaši "sféru vlivu". Pozor však, AI také říká, že co se týče deprese 

"" Vysoce inteligentní lidé si často kladou vysoké cíle a mají vysoké nároky na sebe samé. Pokud se jim nepodaří těchto cílů dosáhnout, mohou se cítit zklamaní a vyhořelí.

Přemýšlení o budoucnosti: Vysoce inteligentní lidé mají tendenci více přemýšlet o budoucnosti a vytvářet si různé scénáře, což může vést k úzkosti a depresím.

Perfekcionismus: Perfekcionismus, který se často vyskytuje u vysoce inteligentních jedinců, může být rizikovým faktorem pro rozvoj deprese.""

Takže i ty, kteří se starají o svůj píseček, může dlouhodobá nepohoda postihnout. Pořád si ale myslím, že tam musí být ten druhý faktor, to srdíčko. Inteligentní hajzl, ten totiž umí vytěžit okolí domrtě, cílů většinou dosáhne a z nějakého trápení okolo si hlavu nedělá. Vlastně inteligentního hajzla s depresí jsem ještě nepotkala, jen slyším, jak se koupou v dolarech.

        Úvaha 3:             Sebevrahovi se IQ měří blbě, a okolí pak třeba říká: "To byl tak inspirující, pozitivní člověk! "- viz případ z prvního odstavce. Taktéž inteligentní člověk umí depresi líp maskovat, oblafnout testy, když je třeba, atd. A když má citlivé srdíčko, tak tím nechce obtěžovat okolí.

        Úvaha 4:             Téma se mě (samozřejmě) dotýká osobně. Na oficiální měření IQ jsem byla dvakrát a výsledek byl v obou případech kolem 130. To bylo za mých mladých chytrých let, pak cca 3*20 bodů odešlo s mateřským mlékem ;-). Psychickou chorobou netrpím (i když, to si asi myslí mnoho z těch, co jí trpí :-P) , ale dospívání pro mne nebylo asi právě díky vysokému IQ spojenému právě s velkou fantazií i velkou citlivostí úplně nejsnadnější. To přátelé ví a víc to rozepisovat nebudu. Teď už jsem v pohodě, ale víte co? Umím si stále představit a mám pochopení pro inteligentní lidi, kteří prostě to, co kolem sebe vidí, neunesou.

               Slovy toho, kdo mne nakopl to konečně sepsat, a sorry že to dnes citovali už i v AHA a BLESKU: 

"A jestli bych měl definovat to, co v životě opravdu zabíjí, je to samota… Samota vás zničí…pomalu a spolehlivě." R. Ptáček

Inteligentní lidi určitě. Začnou se rýpat v sobě, rýpat v nicotnosti a nesmyslnosti existence sebe, lidstva i světa, až to celé rozprýpou. A jak víme, rýpance se mohou zanítit, a zánět móc bolí. A někdy na něj člověk i umře.

 

 

 

Smrt je mým řemeslem

 

Smrt je mým řemeslem - Robert Merle

Tuto recenzi píšu s odstupem asi dvou týdnů. Knihu jsem si vybrala, protože měla výborné hodnocení na databází knih. Recenze je spíš klasicky směskou mých úvah a pocitů nad knihou.

Autor nemá se čtenářem absolutně soucit a už na první stránce jej bez úvodu hodí do citově vypjaté situace. Sledujeme psychopatického otce a jeho úzkostnou rodinu, která je z něj vystrašená, a to z pohledu asi desetiletého kluka - hlavního hrdiny příběhu. Ten nás v ich formě provází celým příběhem až po svou smrt. Nejde o nikoho jiného, než hlavního velitele koncentračního tábora v Osvětimi - příběh byl silně inspirován skutečným velitelem Osvětimi a jeho "životopisem".

Celou knihu tak procházíme spolu s hlavním hrdinou jeho vývojem a dospěním k této z vnějšího pohledu brutální roli. To však pouze z vnějšího pohledu, protože zevnitř knihy i z postavy samotné se line děsivý chlad. Chlad při každodenních masových vraždách (pro lidi neobeznámené s tématem - plynové komory v Osvětimi zabily až 6000 lidí denně, většinou dětí, žen a starších lidí) je u hlavního hrdiny umožněn poměrně jednoduchou inverzí morálky - na prvním místě je povinnost vlasti a  ta jako morální imperativ neumožňuje neuposlechnout rozkaz. Hrdina si tudíž ani neklade otázky: "Jsou židé špatní? Je správné bezcitné zabíjení lidí?" ale "Jak mám zařídit, abych splnil rozkaz zplynovat denně tisíce jednotek"? Na jednu stranu je důsledně morální (scéna z továrny, kdy nedovede nepracovat "nadlimitně" a tím zadře spoustu kolegů), na stranu druhou jeho morálka zahrnuje pouze německou společnost.  

V knize je vlastně zachyceno, jak je pro některé lidi jednoduché stát se důležitým kolečkem v soukolí masových vražd. Někdy nejde o lidi, co by v tom měli srdce, kterým by židi nějak vadili, nebo kteří by nad celou věcí nějak hlouběji uvažovali. Jednoduše pouze plnili rozkazy.

Mohla bych tu napsat spoustu zajímavých citací z knihy, ale pro mne je to až příliš silný šťouchanec a nechci se tím už více zaobírat. Jediné, co se mi doslova zarylo do hlavy, byla scéna, kdy důstojník německé armády vtlouká hlavnímu hrdinovi do hlavy motto "Mou církví je Německo!". Odnesla jsem si z četby ponaučení, že čím jsem starší, tím víc jsem zvláštním způsobem přecitlivělá na některé věci. To pro mne znamená, že tématům druhé světové války a koncentračních táborů speciálně se záměrně vyhýbám, byť je o tomto období spoustu jistě skvělých knih a už mne ani výborné hodnocení nepřesvědčí, ať po něčem podobném sáhnu.

Když mne nějaká kniha zaujme, začnu hledat reálie. Tato mne dovedla k otázkám po opravdových příčinách druhé světové války, pak po příčině první světové války, pak po příčině pruských válek, pak po příčině napoleonských válek.....a jak se člověk tak prodírá tou wikipedií hloub a hloub do minulosti, je mu jasné, že evropská civilizace je pouze jedna dlouhá nekonečná válka s navazujícími etapami, přerušená krátkými obdobími míru "na nadechnutí". Což mne vede k úvaze, že mírové období, ve kterém žijeme, je na historické poměry nevídaně dlouhé a že naše evropská představa o diplomacii, demokracii a "respektující" politice je krásný, ale směšný pokus v historickém víru. Jak dopadly starověké Athény....

Recenze knihy Hana - SPOILER

 Hanu jsem četla se zpožděním. Mám klasicky nedůvěru ke knihám, okolo kterých je velký "hype". Jelikož už ale nemám co číst, inspirovala jsem se žebříčky oblíbenosti na databazeknih.cz, a ještě k tomu mi ji doporučil jeden známý.

               Pro začátek je třeba říct: Je dobře, že jsem neznala tématiku. "Wow-holokaustové" období mám už tak 15 let za sebou a z důvodu, že nejsem masochista, se knížkám s touto tématikou cíleně vyhýbám. Naštěstí jsem předem znala pouze 2 věci: Že jde o rodinné drama a že kniha se odehrává ve Valašském Meziříčí. Kniha se ke mně ještě k tomu dostala v audiopodobě, což u mne není preferovaná podoba knih. Všechny tyto nečekané a nechtěné aspekty způsobily, že jsem doslova zhltala brilantní české dílo autorky, která si právem zaslouží být mezi povinnou četbou pro střední školy.

               Kniha je členěná do tří částí. Všechny propojuje postava Hany. Nejdříve Hana jako podivínská, nerudná teta v tvrdém období po převratu z pohledu živé a nezkrotné Miry. V druhé části sledujeme Hanino dospívání v předválečném Československu. Ve třetí části přituhne a s drobnými přesahy opět do padesátých let nás Hana provádí svým pobytem v Terezíně a Osvětimi.

               Považuji za velmi sympatické, že se autorka nenechala zlákat potěšením a nevyždímat z epizody z Osvětimi (a tedy ze čtenáře) co to dá. Epizody jsem se z výše zmíněných důvodů bála, ale autorka zůstává popisná a citlivá a epizoda z knihy nijak nevystupuje. Za to dávám velký palec nahoru. Proto se v této recenzi musím vymezit k těm pár negativním komentářům na výše zmíněném webu, které Hanu zařazují vedle autorů snažících se prvoplánově zpeněžit a vytěžit to nejsmutnější a nejděsivější téma minulého století. Kdo řadí Hanu mezi všechny ty Tatéry, Porodní báby, Doktorky, Švadleny a já nevím co ještě za povolání "z Osvětimi" je zaslepenec, který knihu nepochopil. Trošku teď odbočím, protože je to možná třeba dovysvětlit - neustále vymýšlet a komercializovat nové "příběhy z Osvětimi", kde se to hemží brutalitou a kniha má za cíl ze čtenáře vyždímat, co to jde, považuji za počin podobného rázu, jako prodávat před koncentračním táborem párek v rohlíku.

               Ne, Hana není o pobytu v koncentračním táboře, ale je, doslova, o Haně. Co dělá tuto knihu tak dokonalou není ani krásný jazyk, ani uvěřitelné postavy a příběhy, přesto, že toto vše tam je. Není to ani výborný popis doby na pozadí všedních událostí, i když ten tam je také. Tím na knize podstatným je skvěle zachycená proměna ženy v "živou mrtvou" sérií způli náhod, způli špatných rozhodnutí. Mornštajnové se povedlo čtenáře citlivě provést osudem a proměnou jedné ženy, a to smutným, ale zároveň inovativním způsobem. Ve chvíli, kdy sledujeme mladou, veselou Hanu s jejími sny o rodině a vší nedospělou naivitou, se zároveň nad námi vznáší depresivní Hana kráčící v oparu netečnosti, zoufalství a mlhy. V audioknize je toto ještě umocněno citelnou změnou výrazu obou Han. Že se tato proměna děje na pozadí druhé světové války je pouze tím, že dramatická proměna potřebuje dramatické okolnosti.

               Kromě Hany v knize vystupují její rodinní příslušníci i její přátelé či jiní lidé, které potká na své cestě životem. Všechny postavy jsou nepřehnané, čímž mají velký potenciál mluvit ke čtenářům. Najdeme zde i záporáka, kterým je obyčejný sobecký a vypočítavý člověk vystrašený sám sobě pohlédnout zpříma do očí.  Na konci knihy si však člověk uvědomí, že to bylo stejně celé pouze o Haně.

               Abych tady jen nepěla ovace, negativně hodnotím dvě věci. První je v jedné větě zmíněná a dále nedotažená myšlenka, že Ida je pravděpodobně sestra Miry. Tím, že to autorka pouze zmínila a nechala plavat, je tato věc naprosto nadbytečná.

               Na rozpacích jsem vlastně i ze závěrečné pointy knihy, a tou jest, že Hana dalším svým nevědomým špatným rozhodnutím (nevinná spontánní koupě oblíbeného cukroví) mohla za smrt své sestry. Cítím to jako taktéž nadbytečnou ránu v Hanině už tak tvrdému osudu.

               Kniha vede k následujícím myšlenkám: Má člověk nějakou osobnost, duši, která určuje jeho život? Nebo je duše a osobnost člověka naopak pouze obraz více méně náhodných událostí, do kterých je člověk vržen? Kdo jsem a čím bych byl, kdybych si prošel něčím jiným? Když se stane něco, co duši rozdrtí na prach, je možný léčebný proces? A do jaké míry? Autorka končí optimisticky, s náznakem, že léčebný proces možný v nějaké míře je. Haně to přeji, stejně jako autorce přeji mnoho dalších výborně napsaných knih.

Hrozny hněvu - soukromá pidirecenze nebo spíš zápis myšlenek

 

Hrozny hněvu mi daroval kamarád, s tím, že by se mi to „mohlo líbit“…teda, trefil se. Člověk si prvních pár desítek stránek musí trochu zvykat na styl psaní, který souzní s dobou, kdy byla kniha napsána. Ale už po desíti stránkách jsem věděla, že čtu nesmrtelný skvost, který je o úroveň výš než jakákoliv současná literatura. Žádné přehnané postavy, ale obyčejní lidi, ke kterým člověk přilne, i když jsou úplně jiní než čtenář. Každá druhá kapitola lyrické vylíčení prostředí (jak sociálního, tak fyzického), ze kterého člověk nemůže odejít, i kdyby chtěl. Kniha mistrně pomalu člověka chytá, ale když ho chytne, drží ho pevně a nepustí. V půlce zjistíte, že se od ní nemůžete odtrhnout…a pořád čekáte, kdy přijde ten šťastný deus ex machina a rodině Joadů  se zlepší život. A někde na pozadí hlavy víte, že se to nestane.  Kniha mi vzala iluze a poupravila mi i názor na pravicovou politiku„každý má, jak si zaslouží“, ne, pochopíte, že je to opravdu o tom, kdo si vytáhl při narození šťastnou kartu. Přemýšlím, že to, co kniha popisuje, se bohužel děje i dnes – jen my jsme ti zazobanci, a ti vykořisťovaní kteří dělají „z ruky do huby“ nejsou „Okiové“, ale lidé ze zemí třetího světa. Jen na rozdíl od tehdejší doby my jsme tuto nepříjemnost geniálně přesunuli tam, kde se na ni nemusíme koukat.  A co oči nevidí, srdce nebolí.

Knihu bych neoznačila za tu nejpěknější, co jsem kdy četla. Ale rozhodně si zaslouží výraz nejkvalitnější kniha, co jsem kdy četla. Hrozny hněvu jsou využití literárních prostředků par excellence. Co mne jakožto grafomana fascinuje nejvíc je toto: Myšlenku, o které se dá napsat třístránková esej, uměl Steinbeck nacpat do dvou vět mluvy vesnického člověka. Už mám přislíbeno i Na východ od ráje, tak se těším.

Utopia Avenue recenze - nový Mitchell jako zklamání na plné čáře

 Když jsem zjistila, že můj oblíbený autor vydal novou knihu, hned mi bylo jasné, čím strávím následující dny svůj čas. Absolutně informacemi nepolíbená jsem ji čapla a začala číst.

A tedy hned na začátku prozradím závěr: Utopia Avenue je první Mitchell, který mne zklamal. Je možné, že dílem je to jeho vina, svůj díl ale nese taky překladatelka.

Jeho jazyk je v jiných knihách neskutečná jízda a literární orgie, ale střídá se se střídmými rozhovory a popisem, což dává těm vybroušenějším pasážím vyniknout. V této knize je bohužel přehnaný. Není zlato jako zlato, zlatý náhrdelník působí jinak než tuna zlata na hřbetě. A v Utopia Avenue je literárních úletů natolik, že kniha přestává být příjemná na čtení. Do toho se dílem autor a (dle informací z jiných recenzí) velkým dílem překladatelka snažili přenést na papír slang hudební scény šedesátých let. Ačkoliv jsem poměrně protřelý čtenář, který si dovede smlsnout sem tam i na abstraktní poezii a kde co si domyslí, přiznávám se, že v některých dialozích jsem se ztrácela natolik, že jsem nevěděla, o čem je řeč. V 600 stránkové podobě to však absolutně nevadilo, takže otázka je, jestli zbytečné rozhovory o drogách na náhodných večírcích jsou pro příběh opravdu potřebné, nebo jsou jen nafukovací aparaturou. K tomu přidejme někdy krkolomné překlady vtípků (ty by byly ještě odpustitelné) a osudovou chybu - překlad názvu kapely a zároveň názvu knihy Utopia Avenue jako Cesta do Tramtárie. Obojí výrazy vyvolávají naprosto jiné emoční konotace a ačkoliv svým oblíbencům člověk odpustí kdeco, nad tímto hrozným nápadem nemůžu zavírat oči už ani já. Proč překladatelka nenechala na pokoji název Utopia Avenue, když je to sousloví z  v českém prostředí známých výrazů, netuším.

Co se týká příběhu, setkáváme se se čtyřmi hudebníky, které dala dohromady náhoda, a jejich manažerem. Že manažer stojí stranou a je mu věnovaná pouze jedna kapitola, to se dá pochopit. Vadí mi ale, že sledujeme osudy a myšlení tří hudebníků, a "bicák" alias hráč na bicí, ačkoliv velmi sympatický, dostane  pouze jednu kapitolu. Postavy si mně jinak nijak zvlášť nezískaly, neřešily témata, která řeším já. 

SPOILER - !

Skrz kytaristu de Zoeta, potomka Jakoba de Zoete (hlavní hrdina předchozího románu) je příběh klasicky Mitchellovsky bokem propojen s předchozími romány. A teď přichází to největší zklamání. Celou dobu se těším na to, co Mitchella dělá Mitchellem, tj zmínky o postavách předchozích dějů a jejich působení v novém románu, nové poznatky které dávají do souvislosti nevysvětlené věci, a najednou zjišťuji, že už je to přepálené. Setkáváme se zde opět s ústředním zlounem Enomotem. Potuď je příběh ještě v pohodě. Jelikož příběh se věnuje hlavně sexu, drogám a rokenrolu, psychóza ve formě Enomota je zde postupně rozkrývána v součtu jen na pár stránkách bokem a zapadá do kontextu a do osobnosti kytaristy de Zoeta. Mystická linka v tu chvíli nijak neruší, pouze příjemně napíná, člověk se na ni těší a nejraději by listoval dopředu (- pro neznalé, jak už to v Mitchellovi bývá, setkáváme se zde s mozaikovitým stylem vyprávění, kdy mluví jedna postava, pak druhá, pak třetí, a zase k první se dostaneme nejdříve za 80 stran).

Najednou - a to má být hlavní drama knihy - střih. Enomoto začne zhusta strašit, hlavní hrdina skoro umírá. Nastává Deus ex machina, objeví se Marinus a následuje kapitolka jak vystřihnutá z Hodin z Kostí z části o horologii. Vyplácají Enomota z kytaristy, na pár stránkách při rozhovoru s de Zoetem do něj nahustí, o čem je horologie a tím to hasne, vracíme se k sexu, drogám a rokenrollu. Celkový dojem z této vsuvky mám, jakoby se sám autor nemohl pustit něčeho, co zbožňuje a přepískl to. A já, jako čtenář, jakobych chtěla napít, a někdo na mne vychrstnul vědro vody.

Ačkoliv zrovna od těchto kapitol jsem se samozřejmě jako velký fanda "horologie" nemohla odtrhnout, tak v kontextu na mne působily velmi křečovitě a kladu si otázku, co z nich měl například člověk, jenž neznal předchozí knihy. V poslední kapitole rozpracovaná nová linka - Bolívar s věkem osmsetosm let, se kterým se určitě setkáme v dalších knihách, mne tím pádem nenavnadila, ale spíš pozvedla skepticky mé obočí, jako Ordinace v růžové zahradě stopadesátá první série. Ačkoliv pojem "nadromán" jako celý svět mnoha knih je s Mitchellem už teď pevně spojen, možná je načase zamyslet se, jestli by v té ordinaci nestačilo těch sérií jen sto padesát. Nebo, pokud nestačilo, tak jako hlavní děj dát mystickou linku (Tak, jak se stalo v Hodinách z kostí) a necpat ji křečovitě mezi kytaru a drogy hipísáckých muzikantů.

Mitchell mne tedy velmi zklamal a nevím nevím, jestli si mou důvěru může získat další knihou, nebo jestli mne unudí, jak ta ordinace.