Mám teď záměr se trochu více vrátit k blogu. Procházím
si své staré blogové zápisy a objevuji ten, co jsem psala před pěti lety.
Jmenuje se „lepší vyhořet“ a dávám si tam tipy, co dělat a nedělat při balení.
Článek zakončuji tím, že už se nikdy balit nebudu, takže jsou to tipy pro
ostatní. Bohužel, když si ho nyní čtu, zjišťuji, že věci, co jsem tam psala, že
si mám nechat prakticky vytažené a sbalit až do poslední krabice, jsem
samozřejmě sbalila do jedné z prvních krabic.
Snažím
se balit „logicky“, nicméně jediná logická krabice je nejspíše koupelna. Zbytek
krabic je směska všeho možného. Řád věcí je ukryt v praktičnosti. Je totiž
třeba hlavně zaplnit prostor krabice, tudíž zahrát si Tetris 3D. Dále je třeba
nepřebouchat to na váhu, protože za prvé se s tím nikdo nebude chtít
tahat, za druhé mám takové tušení, že na spodní straně šetřím s izolepou
víc než je žádoucí a „moudré něco“ mi našeptává, že by to mohlo vést
k blbé situaci. Za třetí, věci křehké je třeba obalit věcmi měkkými, tudíž
se dostávám ke klasické kombinaci Talíře+deka nebo Křehké sklo+plyšáci.
Moje pozorování je stejné jako před léty - organizovanost krabic v čase prudce klesá.
Evidovaná chyba je lepit hned vršky krabic izolepou. Mám ráda věci kompletní, tudíž to
slavnostně dělám u prvních pár krabic, kde jsem krásně naskládala povlečení a
část hraček. Pak přichází G., že někde v té největší krabici se nachází
životně důležitý růžový jednorožec. Dobře, odlepuji. Vyhazuji celý obsah
krabice zase na postel. Zachraňuji jednorožce. Cpu do ní zpátky halabala dříve
naskládané povlečení. Balící Tetris má oproti klasickému výhodu v tom, že
některé věci se dají zmáčknout, na krabici se dá sednout, a pak teprve se
použije izolepa. Je-li kvalitnější, tlak udrží. A když tak stříbrnou páskou se
spravují i letadla, ne?
Děti
už jsou sice starší, než před pěti lety, ale i tak je třeba hlídat krabice
pracovníky zvýšené ostrahy. Zrovna dnes si totiž začali „hrát na balení“.
Sebrali si kufry, brali náhodné věci – některé z otevřených krabic,
některé ještě nesbalené, balili je do kufrů a tahali je po venku. Na mé
lamentace, že to je fakt hodně špatný nápad, nebral nikdo zřetel.
Celou
situaci taky nevylepšuje následující věc: Týdny před odletem jsem naplánovala
události tak, že budeme pendlovat do různých prostředí, kde potřebujeme různé
věci. To znamená – 28. probíhá na zahradě asi největší oslava, kterou jsem kdy
pořádala. Pak mám doslova 5 dnů (kdy zároveň chodím do práce) na to, abych
dobalila dům. Musím udělat více mentálních hromádek, jelikož část věcí se veze
do destinace a část se veze na Valašsko. A na Valašsko se veze proto, že mne
kámoš ukecal (a nedalo mu to moc práce), že jedem na tábor do týpí u potůčku.
Ale je třeba udržet v hlavě, že z Valašska se vracím na 5 dnů zase
zpět na Kladno, protože jsem výpověď dala až nejpozději, co to šlo (zde by se
asi hodilo vložit fotku manžela, jak se mlátí do hlavy a posté mi říká, že to
nemám dělat). A taky je třeba držet v hlavě, že to, co nutně potřebujeme
s dětma na Valašsku a zároveň budeme nutně potřebovat v destinaci, se
musí vlézt do jednoho velkého a jednoho malého kufru, protože více kufrů by bylo
dost nepohodlné se třemi dětmi na letišti řešit.
Takže vlastně zde mám tyto krabicové
„stanoviště“:
1.
Veze se na Valašsko a už to tam
zůstane
2.
Veze se na Valašsko a pak
v kufrech letí do destinace
3.
Veze se pouze do destinace pozemní
cestou
4.
Veze se s manželem autem
pozemní cestou, protože je to moc cenné pro přepravní službu – do této
kategorie jsem zatím umístila pouze kytaru
5.
Veze se pro kolegy /do
družiny/rozdám náhodným kolemjdoucím
Když
poté nacházím různé kombinace věcí předchozích kategorií díky dětské hře „na
balení“ zapomenuté na zahradě, je třeba to brát jako zvýšení levelu této balící
hry.
„A v úterý odvezou ty krabice, ale je
možné, že se nevejdou všechny, protože dodávka veze i pro další lidi“ povídá mi
manžel.
„Jejda, já v úterý jdu zrovna do práce,“
tvářím se nevinně. Nastává (asi posté) lamentace, jak může být někdo tak
nezodpovědný a nevzít si dovolenou na balení a ještě k tomu pořádat párty
a pak jet na tábor.
„No a je ti jasné, že něco nemusí odvézt? Jak
poznám, které krabice jsou nejdůležitější?“
„Prosím tě, vždyť je to vlastně jedno.“
Mně ke
spokojenosti koneckonců stačí batoh a kytara.
P. S. – Tohle dopisuji těsně před publikací.
Balení graduje 1.7
1) Marťa převezl část věcí na Valašsko,
bohužel tam musel neplánovaně nechat i Oktávku. No jo, my jsme se mu smáli, že
do destinace to nemá šanci dojet a ať cestu streamuje online, ale nikdo
nečekal, že to nedojede ani za hranice republiky.
2) D. šel kolem prosklených dveří na terasu a
neměl nic lepšího na práci, než je vybít dřevěnou tyčí
3) Mám vytvořený kompenzační mechanismus své neorganizovanosti a ten mne jako vždy donutil dělat věci včas v předstihu a pohodičce, abych se vyhnula stresu. Jen si musím dávat klapky na oči, když jdu kolem Marťových prostor, protože tomu jeho způsob (ne)balení je mi stále záhadou. Ale prý se to stihne, tak mu fandím.
