Malé vlakové dobrodružství

 

Když si mohu vybrat, ráda s dětmi delší trasy jezdím vlakem. I v pátek dopoledne jsme tedy spěchali na Valašský expres, který nás měl dovézt na Vsetín. Neduhy začaly již před odjezdem, kdy jsem nepohlídala čas a donutila posléze manžela jet na Evropské ulici v „prasopruhu“. Snad to byl pro něj osvětlující zážitek, do té chvíle jen na všechny v buspruhu nadával, takže si konečně vyzkoušel, jaké je to být ve skupině, na kterou je nadáváno. Dále jsem při přestupu na Muzeu zjistila, že Metro C ten den neexistuje. Šikovný mladík nám ozřejmil, že na Hlavním nádraží jsme pěšky za 5 minut – což je pro matku s třemi malými dětmi a dvěma velkými kufry leda tak čas, za který se konečně dostanou na povrch ze stanice. Nahoře nad Muzeem byla celá křižovatka rozkopaná a neprůchozí, další zdržení.

Ale nakonec jsme vlak stihli. Hurá. Těšíme se všichni, že zavřu oči nad ceníkem a  dáme si poprvé v životě pořádný oběd v jídelňáku.

                Pár kilometrů před Kolínem najednou zastavení a průvodčí obchází cestující se slovy, že nefunguje elektřina a bude to na dýl.

Ano, to byl počátek pátečního severostředočeského „blackoutu“, který se v našich podmínkách vyvinul v nácvik konce světa.

Najednou se nacházíte s dalšími lidmi v uzavřeném a průvodčími stráženém prostoru s omezeným množstvím tekutin, jídla, míst na čůrání a hlavně informací. Jelikož postapo je asi můj nejoblíbenější žánr literatury, jsem ve střehu. Nejsem žádný prepper, z toho co jsem přečetla, mám stejně dojem, že 90 % přežití je o náhodě, takže zbylých 10 % mi přijde zanedbatelných. Jenže kouzlo té náhody je mnohdy v tom, s kým se zrovna ve chvíli krize ocitnete na jednom místě.  Internet nám nefunguje. Dostávám se k lepším informacích díky hovoru s Marťou a situaci vyhodnocuju tak, že může být někde v rozmezí „o nic nejde a hodinu si postojíme“ až po „začátek třetí světové a konec civilizace“. Lidi začínají brousit směrem k baru. Předběžná opatrnost mne nutí doufat v možnost 1, ale počítat s možností 2, takže se nastavuji na „apokalyptický modus operandi“. SAS příručka přežití, to je ta pracholapka, co má manžel na polici, že? Takže vám popíšu jen můj osobní přístup, naprosto intuitivní a jediným faktem nepodložený.

Co je při krizi nejdůležitější - rychlost a adaptace. V první fázi paniky vyhrají ti, co neváhali. Velmi častá reakce mozku na situaci velkého kalibru, se kterou se ještě nesetkal, je popření a bagatelizace. Zkráceně řečeno, dřív, než si někteří lidi uvědomí, že se děje něco, co by je mělo rozhýbat, tak už je po všem.  Neříkám, že jsem se zvedla jako první, i mně to chvíli trvalo, ale byla jsem dejme tomu mezi první pětinou, co šla do bistra. Tam jsem nakoupila jídlo na den. S tím, že máme ještě něco navíc. Šlo mimochodem o poslední tři sendviče, které v bistru byly. Dále jsem dokoupila pití, i když do konce dne jsme ho měli dostatek.

Mít něco navíc se vyplatí. Dá se to v první fázi krize využít jako platidlo za sociální status – jednoduše řečeno si zavážete lidi, kteří chcípají žízní a vy jim tu flašku vody dáte. Čímž se dostávám k tomu hlavnímu – aby si člověk vybudoval jakýkoliv sociální status, je dobré zdržovat se tam, kde proudí lidi. Tudíž zůstávám v bistru u baru a s dvěma vytipovanými týpky si hned potykám a zavedu nějaký blackoutový smalltalk. Dále jsem přátelská ke všem okolo a nenásilně se snažím buď se na další info pozeptat, nebo když se to hodí, další info podat. Volám Marťovi. Dozvídám se, že se zavírá i letiště a tudíž se děje něco většího. To může stále znamenat cokoliv. Tvářím se při hovoru strašně důležitě a tvrďácky zároveň a tuto informaci podávám i do bližšího okolí, které se na mne obrací se žádostí o informace. Cítím, že hraním si na více informovanou získávám jakousi sociální výhodu v případě nouze, jelikož se ke mně obrací už i náhodně příchozí lidé s žádostí o nějaké bližší informace. To je dobrý. Mohla bych si vlastně i něco uvěřitelného vymyslet, v případě planého poplachu to bude pak jedno a v případě neplaného mi to jen přilepší na autoritě.

Děti mi do toho hážou vidle a odvolávají mne do kupé. Tam se mi však podaří alespoň spřátelit se s lidmi z vedlejšího kupé, vyměňujeme si navzájem informace. Vlak otevírá dveře do kolejiště, jelikož personál nevydržel psychický tlak směrem od kuřáků. Jak to proběhlo, nevím, slyšela jsem jen začátek - že dveře se ve volném kolejišti prostě otevírat nebudou a tečka.  Otevřených dveří využívají někteří mladší občané, kteří se vydávají pěšky do Kolína. Vracím se do bistra. Mezitím se změnilo osazenstvo. Pivo teče proudem, panáky nestíhám počítat. V duchu si říkám, jak asi bude vypadat za půlhodiny ten nesplachovatelný záchod (->a taky, že to tak dopadlo). Beru mobil, píšu Marťovi, že v případě velké nouze bude náš potenciální meeting point vždycky za západu slunce před hlavním vchodem nádraží v Kolíně. Beru dětem mobily a vypínám, na svém nastavuju nejtvrdší battery saver.

Elektřina naskakuje. Vlak se rozjíždí. Záchod se splachuje.

Na mně v tu chvíli skáče šílená únava, teprve teď si uvědomuju, že za poslední hodinu a půl jsem udělala milion myšlenkových operací.  Je dobře, že konec světa zase nevyšel, nicméně konečně jsem zažila po dlouhé době chvíli, která mne nutila trochu přemýšlet. Bylo to příjemně vybíjející.  Jdu si pro extra silné kafe, nebo usnu.

A později na baru vlastně chtěnechtě těžím vybudovaný sociální status, jelikož až na Vsetín mám vše zadarmo. Vivat blackout.

Před stěhováním

 

Ještě jednou zrecykluju své myšlenkové pochody před pěti lety a zapíšu si zde, co mi bude a nebude chybět a na co se těším v novém bydlišti. Pamatuju si totiž, že pro mne bylo legrační se k tomu zpětně vracet a zjišťovat, co sedí a co naopak bylo totálně mimo.

-          - Naše česká rozmanitá příroda, hlavně živé listnaté lesy se skalkami a divokými potoky

-          - Čeština všude kolem a její květnatost

-          - Velká zahrada, zašitá za domem, respektive možnost kdykoliv vylézt a v klidu si přečíst kousek knížky v zeleni

-          - Odkladiště dětí, které mohly kdykoliv lítat kolem domu bez nějakého složitého vypravování ven

-          - Ovoce ze zahrady

-          - Bezpečné prostředí, kde se člověk nebál děti pustit samotné

-          - Super sousedka, se kterou si sedneš v pantoflích na víno, nebo se sejdete před barákem a děti si společně hrajou

-          - Praha – pěkné město s malebnými uličkami

-          - Malé Česko se svou skvělou sítí hromadné dopravy – relativně rychle se dostaneš všude bez chaosu

-          - Kamarádi a moje schůzky s nimi

-          - Moje práce (bude mi moc chybět) a mí milí kolegáčci

-          - To, že jsem „no-name“, můžu si dělat, co chci a nemusím řešit, co si o tom kdo řekne

 

-          - Naše obec a její zastupitelstvo

-          - České nadávání, mračení, závist, maloměšťáctví a negativismus

-          - Uzavření a nedůvěřiví lidé (to je ale spíš specifikum středočeského kraje než celé ČR)

-          - Česká politika – v zahraničí bude určitě stejný bizár, ale nebudu mít jazykové schopnosti na to, abych to vnímala :-D

-          - Dlouhá zima bez sněhu a celkově ponuré období zhruba od půlky října do konce března, chladná vlhkost co zalézá pod kůži, lidi zabalení do kabátů

 

-         - Moře, jak plavání, tak procházky kolem něj a celkově inspirace

-         - Historické město, opět pro procházky a inspiraci

-          - Teplo celý rok, kvetoucí ulice

-          - Poznávání nových míst a nových lidí

-          - Spousta volného času a tedy jedinečná šance se věnovat aktivitám, co nenesou žádný užitek kromě osobního potěšení

-          - Možnost a nutnost konečně se zlepšit v angličtině (což je už asi deset let moje každoroční nenaplněné předsevzetí)

-          - Učení nového jazyka s odlišným písmem a celkově poznávání cizí kultury doslova od základu

-          - Vtipné situace a historky, které vyplynou z předchozího bodu

 -        - Výzvy a vystoupení z komfortní zóny obecně

 

Jak tak na to koukám, vlastně těch věcí, co mi budou chybět, je spousta. Nicméně je třeba říct, že ne všechny mají stejnou váhu, některé se vzájemně zastoupí, nebo doplní…jisté je jen to, že ač je v tomto „pros and cons“ větší odstavec těch věcí, o které přijdu, než těch, které získám, cestovatelské puzení prostě nezaškrtíš. Táhne tě pryč, i když je to naprosto iracionální. Tak jsem sama zvědavá, co na tento článek řeknu za půl roku.

Tetris 3D aneb Lepší vyhořet vol.II. pro srozumitelné SEO "Balení do zahraničí", no

               Mám teď záměr se trochu více vrátit k blogu. Procházím si své staré blogové zápisy a objevuji ten, co jsem psala před pěti lety. Jmenuje se „lepší vyhořet“ a dávám si tam tipy, co dělat a nedělat při balení. Článek zakončuji tím, že už se nikdy balit nebudu, takže jsou to tipy pro ostatní. Bohužel, když si ho nyní čtu, zjišťuji, že věci, co jsem tam psala, že si mám nechat prakticky vytažené a sbalit až do poslední krabice, jsem samozřejmě sbalila do jedné z prvních krabic.

                Snažím se balit „logicky“, nicméně jediná logická krabice je nejspíše koupelna. Zbytek krabic je směska všeho možného. Řád věcí je ukryt v praktičnosti. Je totiž třeba hlavně zaplnit prostor krabice, tudíž zahrát si Tetris 3D. Dále je třeba nepřebouchat to na váhu, protože za prvé se s tím nikdo nebude chtít tahat, za druhé mám takové tušení, že na spodní straně šetřím s izolepou víc než je žádoucí a „moudré něco“ mi našeptává, že by to mohlo vést k blbé situaci. Za třetí, věci křehké je třeba obalit věcmi měkkými, tudíž se dostávám ke klasické kombinaci Talíře+deka nebo Křehké sklo+plyšáci.

Moje pozorování je stejné jako před léty - organizovanost krabic v čase prudce klesá.

               Evidovaná chyba je lepit hned vršky krabic izolepou. Mám ráda věci kompletní, tudíž to slavnostně dělám u prvních pár krabic, kde jsem krásně naskládala povlečení a část hraček. Pak přichází G., že někde v té největší krabici se nachází životně důležitý růžový jednorožec. Dobře, odlepuji. Vyhazuji celý obsah krabice zase na postel. Zachraňuji jednorožce. Cpu do ní zpátky halabala dříve naskládané povlečení. Balící Tetris má oproti klasickému výhodu v tom, že některé věci se dají zmáčknout, na krabici se dá sednout, a pak teprve se použije izolepa. Je-li kvalitnější, tlak udrží. A když tak stříbrnou páskou se spravují i letadla, ne?

                Děti už jsou sice starší, než před pěti lety, ale i tak je třeba hlídat krabice pracovníky zvýšené ostrahy. Zrovna dnes si totiž začali „hrát na balení“. Sebrali si kufry, brali náhodné věci – některé z otevřených krabic, některé ještě nesbalené, balili je do kufrů a tahali je po venku. Na mé lamentace, že to je fakt hodně špatný nápad, nebral nikdo zřetel.

                Celou situaci taky nevylepšuje následující věc: Týdny před odletem jsem naplánovala události tak, že budeme pendlovat do různých prostředí, kde potřebujeme různé věci. To znamená – 28. probíhá na zahradě asi největší oslava, kterou jsem kdy pořádala. Pak mám doslova 5 dnů (kdy zároveň chodím do práce) na to, abych dobalila dům. Musím udělat více mentálních hromádek, jelikož část věcí se veze do destinace a část se veze na Valašsko. A na Valašsko se veze proto, že mne kámoš ukecal (a nedalo mu to moc práce), že jedem na tábor do týpí u potůčku. Ale je třeba udržet v hlavě, že z Valašska se vracím na 5 dnů zase zpět na Kladno, protože jsem výpověď dala až nejpozději, co to šlo (zde by se asi hodilo vložit fotku manžela, jak se mlátí do hlavy a posté mi říká, že to nemám dělat). A taky je třeba držet v hlavě, že to, co nutně potřebujeme s dětma na Valašsku a zároveň budeme nutně potřebovat v destinaci, se musí vlézt do jednoho velkého a jednoho malého kufru, protože více kufrů by bylo dost nepohodlné se třemi dětmi na letišti řešit.

Takže vlastně zde mám tyto krabicové „stanoviště“:

1.       Veze se na Valašsko a už to tam zůstane

2.       Veze se na Valašsko a pak v kufrech letí do destinace

3.       Veze se pouze do destinace pozemní cestou

4.       Veze se s manželem autem pozemní cestou, protože je to moc cenné pro přepravní službu – do této kategorie jsem zatím umístila pouze kytaru

5.       Veze se pro kolegy /do družiny/rozdám náhodným kolemjdoucím

 

 Když poté nacházím různé kombinace věcí předchozích kategorií díky dětské hře „na balení“ zapomenuté na zahradě, je třeba to brát jako zvýšení levelu této balící hry.

„A v úterý odvezou ty krabice, ale je možné, že se nevejdou všechny, protože dodávka veze i pro další lidi“ povídá mi manžel.

„Jejda, já v úterý jdu zrovna do práce,“ tvářím se nevinně. Nastává (asi posté) lamentace, jak může být někdo tak nezodpovědný a nevzít si dovolenou na balení a ještě k tomu pořádat párty a pak jet na tábor.

„No a je ti jasné, že něco nemusí odvézt? Jak poznám, které krabice jsou nejdůležitější?“

„Prosím tě, vždyť je to vlastně jedno.“

Mně ke spokojenosti koneckonců stačí batoh a kytara.  

P. S. – Tohle dopisuji těsně před publikací. Balení graduje 1.7

1) Marťa převezl část věcí na Valašsko, bohužel tam musel neplánovaně nechat i Oktávku. No jo, my jsme se mu smáli, že do destinace to nemá šanci dojet a ať cestu streamuje online, ale nikdo nečekal, že to nedojede ani za hranice republiky.

2) D. šel kolem prosklených dveří na terasu a neměl nic lepšího na práci, než je vybít dřevěnou tyčí

3) Mám vytvořený kompenzační mechanismus své neorganizovanosti a ten mne jako vždy donutil dělat věci včas v předstihu a pohodičce, abych se vyhnula stresu. Jen si musím dávat klapky na oči, když jdu kolem Marťových prostor, protože tomu jeho způsob (ne)balení  je mi stále záhadou. Ale prý se to stihne, tak mu fandím.