středa 2. července 2025

Tetris 3D aneb Lepší vyhořet vol.II. pro srozumitelné SEO "Balení do zahraničí", no


               Mám teď záměr se trochu více vrátit k blogu. Procházím si své staré blogové zápisy a objevuji ten, co jsem psala před pěti lety. Jmenuje se „lepší vyhořet“ a dávám si tam tipy, co dělat a nedělat při balení. Článek zakončuji tím, že už se nikdy balit nebudu, takže jsou to tipy pro ostatní. Bohužel, když si ho nyní čtu, zjišťuji, že věci, co jsem tam psala, že si mám nechat prakticky vytažené a sbalit až do poslední krabice, jsem samozřejmě sbalila do jedné z prvních krabic.

                Snažím se balit „logicky“, nicméně jediná logická krabice je nejspíše koupelna. Zbytek krabic je směska všeho možného. Řád věcí je ukryt v praktičnosti. Je totiž třeba hlavně zaplnit prostor krabice, tudíž zahrát si Tetris 3D. Dále je třeba nepřebouchat to na váhu, protože za prvé se s tím nikdo nebude chtít tahat, za druhé mám takové tušení, že na spodní straně šetřím s izolepou víc než je žádoucí a „moudré něco“ mi našeptává, že by to mohlo vést k blbé situaci. Za třetí, věci křehké je třeba obalit věcmi měkkými, tudíž se dostávám ke klasické kombinaci Talíře+deka nebo Křehké sklo+plyšáci.

Moje pozorování je stejné jako před léty - organizovanost krabic v čase prudce klesá.



               Evidovaná chyba je lepit hned vršky krabic izolepou. Mám ráda věci kompletní, tudíž to slavnostně dělám u prvních pár krabic, kde jsem krásně naskládala povlečení a část hraček. Pak přichází G., že někde v té největší krabici se nachází životně důležitý růžový jednorožec. Dobře, odlepuji. Vyhazuji celý obsah krabice zase na postel. Zachraňuji jednorožce. Cpu do ní zpátky halabala dříve naskládané povlečení. Balící Tetris má oproti klasickému výhodu v tom, že některé věci se dají zmáčknout, na krabici se dá sednout, a pak teprve se použije izolepa. Je-li kvalitnější, tlak udrží. A když tak stříbrnou páskou se spravují i letadla, ne?

                Děti už jsou sice starší, než před pěti lety, ale i tak je třeba hlídat krabice pracovníky zvýšené ostrahy. Zrovna dnes si totiž začali „hrát na balení“. Sebrali si kufry, brali náhodné věci – některé z otevřených krabic, některé ještě nesbalené, balili je do kufrů a tahali je po venku. Na mé lamentace, že to je fakt hodně špatný nápad, nebral nikdo zřetel.


                Celou situaci taky nevylepšuje následující věc: Týdny před odletem jsem naplánovala události tak, že budeme pendlovat do různých prostředí, kde potřebujeme různé věci. To znamená – 28. probíhá na zahradě asi největší oslava, kterou jsem kdy pořádala. Pak mám doslova 5 dnů (kdy zároveň chodím do práce) na to, abych dobalila dům. Musím udělat více mentálních hromádek, jelikož část věcí se veze do destinace a část se veze na Valašsko. A na Valašsko se veze proto, že mne kámoš ukecal (a nedalo mu to moc práce), že jedem na tábor do týpí u potůčku. Ale je třeba udržet v hlavě, že z Valašska se vracím na 5 dnů zase zpět na Kladno, protože jsem výpověď dala až nejpozději, co to šlo (zde by se asi hodilo vložit fotku manžela, jak se mlátí do hlavy a posté mi říká, že to nemám dělat). A taky je třeba držet v hlavě, že to, co nutně potřebujeme s dětma na Valašsku a zároveň budeme nutně potřebovat v destinaci, se musí vlézt do jednoho velkého a jednoho malého kufru, protože více kufrů by bylo dost nepohodlné se třemi dětmi na letišti řešit.

Takže vlastně zde mám tyto krabicové „stanoviště“:

1.       Veze se na Valašsko a už to tam zůstane

2.       Veze se na Valašsko a pak v kufrech letí do destinace

3.       Veze se pouze do destinace pozemní cestou

4.       Veze se s manželem autem pozemní cestou, protože je to moc cenné pro přepravní službu – do této kategorie jsem zatím umístila pouze kytaru

5.       Veze se pro kolegy /do družiny/rozdám náhodným kolemjdoucím

 

 Když poté nacházím různé kombinace věcí předchozích kategorií díky dětské hře „na balení“ zapomenuté na zahradě, je třeba to brát jako zvýšení levelu této balící hry.

„A v úterý odvezou ty krabice, ale je možné, že se nevejdou všechny, protože dodávka veze i pro další lidi“ povídá mi manžel.

„Jejda, já v úterý jdu zrovna do práce,“ tvářím se nevinně. Nastává (asi posté) lamentace, jak může být někdo tak nezodpovědný a nevzít si dovolenou na balení a ještě k tomu pořádat párty a pak jet na tábor.

„No a je ti jasné, že něco nemusí odvézt? Jak poznám, které krabice jsou nejdůležitější?“

„Prosím tě, vždyť je to vlastně jedno.“

Mně ke spokojenosti koneckonců stačí batoh a kytara.  

P. S. – Tohle dopisuji těsně před publikací. Balení graduje 1.7

1) Marťa převezl část věcí na Valašsko, bohužel tam musel neplánovaně nechat i Oktávku. No jo, my jsme se mu smáli, že do destinace to nemá šanci dojet a ať cestu streamuje online, ale nikdo nečekal, že to nedojede ani za hranice republiky.

2) D. šel kolem prosklených dveří na terasu a neměl nic lepšího na práci, než je vybít dřevěnou tyčí

3) Mám vytvořený kompenzační mechanismus své neorganizovanosti a ten mne jako vždy donutil dělat věci včas v předstihu a pohodičce, abych se vyhnula stresu. Jen si musím dávat klapky na oči, když jdu kolem Marťových prostor, protože tomu jeho způsob (ne)balení  je mi stále záhadou. Ale prý se to stihne, tak mu fandím.


 

neděle 16. února 2025

Jak si najít muže na seznamce aneb moderní randění, jak ho vidí člověk zapárovaný

Moderní seznamování


    Tento článek je ve shrnutí spousta slov o tématu, se kterým nemám moc zkušeností – o to víc mne ale zajímá a hltám všechno, co se ho týká a taky si o něm ráda povídám. (OK, to nebyl moc motivační úvod. Takže jinak, kamarádi: Velké + článku je, že ho nepomáhala psát AI, což už je v roce 2025 pomalu obdivuhodné a je to silný důvod, proč jej dočíst!). Článek o moderním seznamování.




    Kdo mne nezná osobně, tak jsem 15 let vdaná a mé zkušenosti se seznamkou tvoří pouhý třídenní experiment. Moje poslední seznamování přes internet probíhalo ještě přes portály “libimseti.cz”, případně diskuzní fora na seznamu a ICQ. Z pohledu dnešní mládeže to byla doba prehistorická, mileniálové si ještě možná se smíšenými pocity či s kapkou nostalgie na tyto časy vzpomenou. 

    Mám dojem, že u moderního randění přes internet “není čas ztrácet čas”. Doba instantní a beznámahová pronikla i do této sféry. Lidé k hledání partnera na internet přistupují jako ke koupi zboží ne eshopu:

- Zadám klíčová slova. 
-Zaujme mne produktová fotografie. U schopných marketéru samozřejmě vyjadřující emoce a řešení problému klienta – tudíž muž držící dítě, muž ňuchňající se s pejskem, případně muž před svým novým bávem. Bacha na to, některé ženské už vidí i za desátý roh a při výše zmíněných fotografiích mužů jim jde hlavou něco jako: “To tu dal naschvál, aby zabodoval, to je trapné”. Zajímavé je, že u žen žádné podobné fotoberličky nejsou, tam jde jednoduše o to vybalancovat problém, že chci vypadat co nejvíc sexy, ale zas né jak k…va. 
-Fotku a produkt máme, přečtu si popis produktu.
- Zaujme mne, tak objednávám. 
-Schůzka. Produkt splnil/nesplnil očekávání.
- Ještě že lidé nemohou po seznamce chtít vrácení peněz (=nebo spíše času přepočteného na peníze). 

    V době instantní je top prioritou samozřejmě eliminovat případnou ztrátu budoucího času - možností najít lepšího partnera. Tudíž moderní randící lidé doporučují, aby se člověk na prvním rande bavil o politice (=máme podobný světonázor), o tom, co od vztahu čekáme (včetně toho, zda a kolik chceme dětí, kde chceme bydlet, apod.), o minulých vztazích, jako odhalení toho, jak ke vztahům a parnterům obecně přistupujeme. Protějšek si už ve své hlavě tvoří jakýsi seznam “pro a proti” a v případě negativního výsledku v lepším případě po rande napíše, že to tedy nevyjde, v tom horším ani s touto zprávou nebude ztrácet čas, protože u produktu, který jste si zakoupili omylem, přece také jakýkoliv zájem mizí ve chvíli, kdy jej na poště předáte na vrácení. 




    Co mi na tom přijde tak fascinující (a stejnou mírou děsivé) je to, že tímto způsobem se seznamování stává pouze racionálním čistě obchodním konáním, kdy hlavním platidlem je čas. Je to vlastně téměř opak přirozeného seznamování, kdy se vztah vyvíjí od přátelského k mileneckému, případně oboustranná přitažlivost vede rovnou k mileneckému vztahu, kterému předchází prosté “zvířecí” oťukávání, dvoření, trocha cavyků, zkráceně řečeno erotické námluvy. Přirozené párování zcela v kontrastu s online párováním může trvat dlouho a výsledek je značně nejistý. To do akce na druhou stranu přináší spoustu zábavy, vzrušení a emocí.

     Kromě absence těchto tří životních radostí je zde další výrazný rozdíl, a velmi podstatný. Je to absence fyzické přitažlivosti, kterou ani nejlepší filtr na iPhonu nevyrobí. Čich prostě neoklameš a jak pravili američtí vědci, je to hlavně čich, kterým si vybíráme (hlavně my ženy, protože samozřejmě ženy jsou a musí být ve své biologické přirozenosti vybíravější) budoucí “otce svých dětí”. Ale ani když jim to psychologové rozrýpali vidlema, že nás přitahuje někdo kdo nám připomíná otce, a tak dale – ani to do profilu nenacpeš. 

    Jestli jste mentálně fit, tak si představte tento experiment. Vytvořím si experimentální širokou seznamkovou sociální bublinu, něco jako velkou skupinu lidí různých charakteristik, které potkávám v reálném životě. Tu na internet simuluje algoritmus předhazování výsledků. Například v mojí seznamkové bublině je takto v hlavě určitě vice vysokoškoláků, vice lidí s PhD titulem než lidí se základním vzděláním, vice lidí co mají rádi přírodu, co jsou ateisté, co jsou finančně zajištění a co jsou rodinné typy. 

Situace 1) Budu měsíc na seznamce a dám si za úkol se sejít s 20 muži, které jsem si pečlivě vybrala dle profilu.

Situace 2) Nechám si vybrat 20 mužů zcela náhodně a s těmi se sejdu.

 Já tvrdím, že v situaci 2 budu mít úplně stejnou úspěšnost budování jakéhokoliv mileneckého vztahu, než v situaci 1. A víte co? Možná bych si tipla, že i vyšší. Když se zamyslím, jak to vypadá reálně, tak mé sympatie mají většinou technicky uvažující muži. Na seznamce by ale tyto typy měli asi většinou velmi strohý popis sebe, který by mne nezaujal. Možná by si nedali ani tolik práce s nějakou lepší fotkou. Naopak na seznamce by mne zcela jistě zaujal pěkný muž s květnatým vyjadřováním. Na reálném rande si však umím představit, že by mne spíše štval svým všeználkovstvím a názorem na všechny ty “hloupější skupiny lidí”. 

    Na základě této úvahy, asi je na seznamce racionální chování 1) Do filtru si dát fakt jen to, přes co nejede vlak, např. Musí mít rád mého psa, nesmí být kuřák, musí být vyšší, a pod. 2) Z tohoto výběru lidí vybírat zcela náhodně a hodně se scházet, protože jde jen o pravděpodobnost setkání s “tím pravým”, kterou zvyšuji četností schůzek. 

    Já jako protentovečerní samozvaný vztahový psycholog bych řekla ještě toto:

 Co nejvíce vykomunikovat fotkami, kdo jsem. Pokud na fotkách působím například jako sebevědomý alfa samec (a ve skutečnosti nejsem), slečna to na rande pozná asi za 5 minut a jelikož očekávání nebylo naplněno, bude zklamaná. To mi přijde že je vůbec často kámen úrazu, jelikož obě pohlaví vytváří "sexy produktovou fotografii", ne reálný stav věci.

 Když funguje přitažlivost, tak co nejdříve se spolu vyspat, protože postel je místo, kde to musí ladit nejvíc. Nebavit se o politice (jéžišmarjá!), dětech a vážné otázky typu “kam to spěje” si možná začít pokládat až tak po pár měsících. Bavit se na prvním rande o dětech ve smyslu “sonduju, jak to máš, abych se rozhodl/a, jestli chci jít s tebou na druhou schůzku” by mi přišlo fakt hodně zvláštní. 

    Dále jednoduše nechat věci plynout a řídit se svými pocity a stranou dát racionální hodnocení typu jestli volíme stejnou stranu, máme stejné koníčky, nebo topíme doma na stejný stupeň. Mezitím co buduju jeden vztah, nebudovat jiný, dobré věci chtějí svůj čas. Vztah není byznys s časem, ale oboustranná přitažlivost, na které se pak staví dlouhotrvající láska, která pomáhá budovat a vědomě přijímat dlouhotrvající závazky.

 Bez jiskry prostě oheň nezaložíš.

Přátelé, se kterými se vídám osobně, těším se na debatu.