Recenze knihy Hana - SPOILER

 Hanu jsem četla se zpožděním. Mám klasicky nedůvěru ke knihám, okolo kterých je velký "hype". Jelikož už ale nemám co číst, inspirovala jsem se žebříčky oblíbenosti na databazeknih.cz, a ještě k tomu mi ji doporučil jeden známý.

               Pro začátek je třeba říct: Je dobře, že jsem neznala tématiku. "Wow-holokaustové" období mám už tak 15 let za sebou a z důvodu, že nejsem masochista, se knížkám s touto tématikou cíleně vyhýbám. Naštěstí jsem předem znala pouze 2 věci: Že jde o rodinné drama a že kniha se odehrává ve Valašském Meziříčí. Kniha se ke mně ještě k tomu dostala v audiopodobě, což u mne není preferovaná podoba knih. Všechny tyto nečekané a nechtěné aspekty způsobily, že jsem doslova zhltala brilantní české dílo autorky, která si právem zaslouží být mezi povinnou četbou pro střední školy.

               Kniha je členěná do tří částí. Všechny propojuje postava Hany. Nejdříve Hana jako podivínská, nerudná teta v tvrdém období po převratu z pohledu živé a nezkrotné Miry. V druhé části sledujeme Hanino dospívání v předválečném Československu. Ve třetí části přituhne a s drobnými přesahy opět do padesátých let nás Hana provádí svým pobytem v Terezíně a Osvětimi.

               Považuji za velmi sympatické, že se autorka nenechala zlákat potěšením a nevyždímat z epizody z Osvětimi (a tedy ze čtenáře) co to dá. Epizody jsem se z výše zmíněných důvodů bála, ale autorka zůstává popisná a citlivá a epizoda z knihy nijak nevystupuje. Za to dávám velký palec nahoru. Proto se v této recenzi musím vymezit k těm pár negativním komentářům na výše zmíněném webu, které Hanu zařazují vedle autorů snažících se prvoplánově zpeněžit a vytěžit to nejsmutnější a nejděsivější téma minulého století. Kdo řadí Hanu mezi všechny ty Tatéry, Porodní báby, Doktorky, Švadleny a já nevím co ještě za povolání "z Osvětimi" je zaslepenec, který knihu nepochopil. Trošku teď odbočím, protože je to možná třeba dovysvětlit - neustále vymýšlet a komercializovat nové "příběhy z Osvětimi", kde se to hemží brutalitou a kniha má za cíl ze čtenáře vyždímat, co to jde, považuji za počin podobného rázu, jako prodávat před koncentračním táborem párek v rohlíku.

               Ne, Hana není o pobytu v koncentračním táboře, ale je, doslova, o Haně. Co dělá tuto knihu tak dokonalou není ani krásný jazyk, ani uvěřitelné postavy a příběhy, přesto, že toto vše tam je. Není to ani výborný popis doby na pozadí všedních událostí, i když ten tam je také. Tím na knize podstatným je skvěle zachycená proměna ženy v "živou mrtvou" sérií způli náhod, způli špatných rozhodnutí. Mornštajnové se povedlo čtenáře citlivě provést osudem a proměnou jedné ženy, a to smutným, ale zároveň inovativním způsobem. Ve chvíli, kdy sledujeme mladou, veselou Hanu s jejími sny o rodině a vší nedospělou naivitou, se zároveň nad námi vznáší depresivní Hana kráčící v oparu netečnosti, zoufalství a mlhy. V audioknize je toto ještě umocněno citelnou změnou výrazu obou Han. Že se tato proměna děje na pozadí druhé světové války je pouze tím, že dramatická proměna potřebuje dramatické okolnosti.

               Kromě Hany v knize vystupují její rodinní příslušníci i její přátelé či jiní lidé, které potká na své cestě životem. Všechny postavy jsou nepřehnané, čímž mají velký potenciál mluvit ke čtenářům. Najdeme zde i záporáka, kterým je obyčejný sobecký a vypočítavý člověk vystrašený sám sobě pohlédnout zpříma do očí.  Na konci knihy si však člověk uvědomí, že to bylo stejně celé pouze o Haně.

               Abych tady jen nepěla ovace, negativně hodnotím dvě věci. První je v jedné větě zmíněná a dále nedotažená myšlenka, že Ida je pravděpodobně sestra Miry. Tím, že to autorka pouze zmínila a nechala plavat, je tato věc naprosto nadbytečná.

               Na rozpacích jsem vlastně i ze závěrečné pointy knihy, a tou jest, že Hana dalším svým nevědomým špatným rozhodnutím (nevinná spontánní koupě oblíbeného cukroví) mohla za smrt své sestry. Cítím to jako taktéž nadbytečnou ránu v Hanině už tak tvrdému osudu.

               Kniha vede k následujícím myšlenkám: Má člověk nějakou osobnost, duši, která určuje jeho život? Nebo je duše a osobnost člověka naopak pouze obraz více méně náhodných událostí, do kterých je člověk vržen? Kdo jsem a čím bych byl, kdybych si prošel něčím jiným? Když se stane něco, co duši rozdrtí na prach, je možný léčebný proces? A do jaké míry? Autorka končí optimisticky, s náznakem, že léčebný proces možný v nějaké míře je. Haně to přeji, stejně jako autorce přeji mnoho dalších výborně napsaných knih.