Hanu jsem četla se zpožděním. Mám klasicky nedůvěru ke knihám, okolo kterých je velký "hype". Jelikož už ale nemám co číst, inspirovala jsem se žebříčky oblíbenosti na databazeknih.cz, a ještě k tomu mi ji doporučil jeden známý.
Pro
začátek je třeba říct: Je dobře, že jsem neznala tématiku.
"Wow-holokaustové" období mám už tak 15 let za sebou a z důvodu, že
nejsem masochista, se knížkám s touto tématikou cíleně vyhýbám. Naštěstí jsem
předem znala pouze 2 věci: Že jde o rodinné drama a že kniha se odehrává ve Valašském
Meziříčí. Kniha se ke mně ještě k tomu dostala v audiopodobě, což u mne není
preferovaná podoba knih. Všechny tyto nečekané a nechtěné aspekty způsobily, že
jsem doslova zhltala brilantní české dílo autorky, která si právem zaslouží být
mezi povinnou četbou pro střední školy.
Kniha je
členěná do tří částí. Všechny propojuje postava Hany. Nejdříve Hana jako podivínská,
nerudná teta v tvrdém období po převratu z pohledu živé a nezkrotné Miry. V
druhé části sledujeme Hanino dospívání v předválečném Československu. Ve třetí
části přituhne a s drobnými přesahy opět do padesátých let nás Hana provádí
svým pobytem v Terezíně a Osvětimi.
Považuji
za velmi sympatické, že se autorka nenechala zlákat potěšením a nevyždímat z
epizody z Osvětimi (a tedy ze čtenáře) co to dá. Epizody jsem se z výše zmíněných
důvodů bála, ale autorka zůstává popisná a citlivá a epizoda z knihy nijak nevystupuje.
Za to dávám velký palec nahoru. Proto se v této recenzi musím vymezit k těm pár
negativním komentářům na výše zmíněném webu, které Hanu zařazují vedle autorů
snažících se prvoplánově zpeněžit a vytěžit to nejsmutnější a nejděsivější téma
minulého století. Kdo řadí Hanu mezi všechny ty Tatéry, Porodní báby, Doktorky,
Švadleny a já nevím co ještě za povolání "z Osvětimi" je zaslepenec,
který knihu nepochopil. Trošku teď odbočím, protože je to možná třeba
dovysvětlit - neustále vymýšlet a komercializovat nové "příběhy z
Osvětimi", kde se to hemží brutalitou a kniha má za cíl ze čtenáře
vyždímat, co to jde, považuji za počin podobného rázu, jako prodávat před
koncentračním táborem párek v rohlíku.
Ne, Hana
není o pobytu v koncentračním táboře, ale je, doslova, o Haně. Co dělá tuto
knihu tak dokonalou není ani krásný jazyk, ani uvěřitelné postavy a příběhy,
přesto, že toto vše tam je. Není to ani výborný popis doby na pozadí všedních
událostí, i když ten tam je také. Tím na knize podstatným je skvěle zachycená
proměna ženy v "živou mrtvou" sérií způli náhod, způli špatných
rozhodnutí. Mornštajnové se povedlo čtenáře citlivě provést osudem a proměnou
jedné ženy, a to smutným, ale zároveň inovativním způsobem. Ve chvíli, kdy
sledujeme mladou, veselou Hanu s jejími sny o rodině a vší nedospělou naivitou,
se zároveň nad námi vznáší depresivní Hana kráčící v oparu netečnosti,
zoufalství a mlhy. V audioknize je toto ještě umocněno citelnou změnou
výrazu obou Han. Že se tato proměna děje na pozadí druhé světové války je pouze
tím, že dramatická proměna potřebuje dramatické okolnosti.
Kromě
Hany v knize vystupují její rodinní příslušníci i její přátelé či jiní lidé,
které potká na své cestě životem. Všechny postavy jsou nepřehnané, čímž mají
velký potenciál mluvit ke čtenářům. Najdeme zde i záporáka, kterým je obyčejný
sobecký a vypočítavý člověk vystrašený sám sobě pohlédnout zpříma do očí. Na konci knihy si však člověk uvědomí, že to
bylo stejně celé pouze o Haně.
Abych
tady jen nepěla ovace, negativně hodnotím dvě věci. První je v jedné větě
zmíněná a dále nedotažená myšlenka, že Ida je pravděpodobně sestra Miry. Tím,
že to autorka pouze zmínila a nechala plavat, je tato věc naprosto nadbytečná.
Na
rozpacích jsem vlastně i ze závěrečné pointy knihy, a tou jest, že Hana dalším
svým nevědomým špatným rozhodnutím (nevinná spontánní koupě oblíbeného cukroví) mohla za
smrt své sestry. Cítím to jako taktéž nadbytečnou ránu v Hanině už tak tvrdému
osudu.
Kniha vede
k následujícím myšlenkám: Má člověk nějakou osobnost, duši, která určuje jeho
život? Nebo je duše a osobnost člověka naopak pouze obraz více méně náhodných
událostí, do kterých je člověk vržen? Kdo jsem a čím bych byl, kdybych si
prošel něčím jiným? Když se stane něco, co duši rozdrtí na prach, je možný léčebný
proces? A do jaké míry? Autorka končí optimisticky, s náznakem, že léčebný
proces možný v nějaké míře je. Haně to přeji, stejně jako autorce přeji mnoho dalších
výborně napsaných knih.